ECLI:CZ:US:2009:3.US.2058.09.1
sp. zn. III. ÚS 2058/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Cihlářské závody Praha, a. s., v likvidaci, IČ: 60193891, se sídlem Puchmajerova 5, Praha 5, zastoupená Ing. V. S., likvidátorem, právně zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. dubna 2009 č. j. 28 Cdo 5343/2008-266, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2008 sp. zn. 22 Co 135/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. října 2007 č. j. 21 C 59/2001-217, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2009, napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy se vůbec nezabývaly celou řadou důkazních návrhů předkládaných v průběhu řízení, které při zjišťování skutkového stavu buď zcela pominuly nebo se s nimi dostatečným způsobem nevypořádaly, přestože stěžovatelka na ně opakovaně poukazovala. Za takové ve věci zásadní skutečnosti, které jsou nezbytné pro to, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, považuje stěžovatelka provedení důkazů údajně prokazujících: "universální právní nástupnictví stěžovatelky po státním podniku Pražské cihelny Praha", naléhavý právní zájem na straně stěžovatelky na určení, že je vlastnicí pozemků parcela č. 434/1 o výměře 51 171 m2 a parcela č. 442/3 o výměře 7 340 m2 zapsaných na LV č. 499 vedeného u Katastrálního úřadu Praha - město pro obec Praha, kat. území Štěrboholy, neplatnost uzavřené restituční dohody o vydání předmětných pozemků. Z těchto důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů za nepřezkoumatelné a porušující rovnost účastníků před zákonem, neboť výše označené soudy prý rozdílně posuzovaly argumentaci obou stran, přičemž protistrana byla ve sporu údajně upřednostněna.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 21 C 59/2001-217 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému J. F. (dále jen "žalovaný") na určení vlastnictví výše označených pozemků v katastrálním území Štěrboholy (výrok I.), přičemž vyšel ze zjištění, že sporné pozemky spadaly pod režim zákona č. 229/1991 Sb., neboť šlo o pozemky mající před jejich znárodněním podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a zákona č. 114/1948 Sb. charakter zemědělské půdy, proto jejich vydáním oprávněné osobě na základě schválení restituční dohody ze dne 29. 7. 1993 příslušným pozemkovým úřadem nedošlo k překročení pravomocí tohoto orgánu a stěžovatelka neprokázala svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Současně dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka není universální právní nástupkyní bývalého státního podniku Pražské cihelny Praha, není proto ve sporu aktivně legitimována.
Rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 22. 5. 2008 č. j. 22 Co 135/2008-252 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V obsáhlé rekapitulaci výsledků dosavadního řízení odvolací soud mimo jiné zdůraznil, že na stěžovatelku přešla v rámci privatizace část majetku státního podniku Pražské cihelny Praha, je tedy z tohoto důvodu pouze jeho singulárním sukcesorem, přičemž jde o majetek, který je uveden v ocenění v rámci nepeněžitého vkladu jejího zakladatele do základního jmění stěžovatelky; jeho součástí však nejsou a nikdy nebyly předmětné pozemky, resp. práva a závazky s nimi související.
Nejvyšší soud unesením ze dne 22. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 5343/2008-266 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
III.
Po zvážení obsahu námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ve své dosavadní rozhodovací praxi vždy respektuje meze, v nichž je oprávněn zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, přičemž si je vědom skutečnosti, že není vrcholem jejich soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat jejich rozhodnutí, pokud v jejich rozhodovací činnosti, resp. v řízení jí předcházejícím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o údajném porušení základních práv a svobod, k nimž mělo dojít v pravomocně skončeném řízení, poukazuje na celou řadu nálezů Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz) a napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, který je podle jejího názoru v příkrém rozporu s vyvozenými právními závěry.
V projednávané věci Ústavní soud těmto tvrzením stěžovatelky přisvědčit nemohl. Soud prvního stupně se charakterem vydaných pozemků, nárokovaných později stěžovatelkou, zabýval velmi podrobně; z výsledků provedeného dokazování je však zřejmé, že se stěžovatelce jako žalobkyni nepodařilo unést důkazní břemeno jak v otázce své aktivní legitimace ve sporu, tak ani v případě prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud nepovažuje za důvodné tvrzení stěžovatelky o nesouladu skutkových zjištění s právními závěry obecných soudů vyslovenými v napadených rozhodnutích. V občanskoprávním sporu stěžovatelka především nijak neprokázala právní titul, od něhož odvíjí svůj údajný vlastnický nárok ke sporným pozemkům, pokud při jejím založení Fondem národního majetku již předmětné pozemky nebyly ve vlastnictví státu. Jestliže obecně platí zásada, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má, je nutné chápat námitku stěžovatelky o údajném porušení článku 11 odst. 1 Listiny, a to i ve světle platné judikatury Ústavního soudu, jen jako ryze účelovou.
V obsáhle pojatém odůvodnění jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud jasně a srozumitelně shrnuly výsledky provedeného dokazování a vysvětlily i své úvahy při hodnocení důkazů, přičemž oba obecné soudy dospěly k závěru, že již vydané pozemky dílem patřily do zemědělského půdního fondu, či do něj měly být po vytěžení hlíny vráceny. Proto Pozemkový úřad hl. města Prahy nepřekročil své pravomoci ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jestliže schválil dohodu o jejich vydání; další oprávnění pro přezkum uzavřené dohody mimo rámec správního soudnictví oběma obecným soudům nepříslušela. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím nelze s ohledem na podmínky ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ničeho vytknout.
V těchto rozhodnutích je podrobně rozvedeno, proč stěžovatelka v řízení se svou žalobou neuspěla. Ústavní soud pokládá úvahy obou obecných soudů v tomto směru za správné, odpovídající jimi vyvozeným právním závěrů, a neshledal důvod "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud může v případě námitek vznesených ke správnosti a tedy i úplnosti zjištění skutkového stavu věci či nesprávného hodnocení důkazů posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí. Takové porušení, které by znamenalo porušení namítaného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu