ECLI:CZ:US:2009:3.US.2237.08.1
sp. zn. III. ÚS 2237/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti MgA. K. Š., právně zastoupené Mgr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 54 Co 499/2005, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2005 č. j. 40 C 101/2005-4 a proti usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2005 č. j. 13 E 277/2005-36, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a za účasti 1) T. P. a 2) E. P., právně zastoupených JUDr. Tomášem Liptákem, advokátem se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 728/10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující po odstranění vad všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 10 odst. 1, odst. 2 a článku 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále měla být porušena ust. článku 23 odst. 2 a článku 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh i z vyžádaného spisového materiálu obecných soudů, byla stěžovatelce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2004 č. j. 8 C 478/2003-19 uložena povinnost vyklidit byt č. 37, I. kategorie, v 6. patře, v domě čp. 16, v Praze 11, Brechtova 828 a odevzdat jej vedlejším účastníkům (T. P. a E. P.). Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka bezúspěšně brojila řádnými a mimořádnými opravnými prostředky a nakonec i ústavní stížností, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/05. Výkon citovaného rozsudku byl soudem prvého stupně nařízen v záhlaví označeným usnesením č. j. 13 E 277/2005-36 ze dne 29. 6. 2005 ve spojení s usnesením č. j. 13 E 277/2005-174.
Dne 18. 8. 2005 učinila stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 4 podání, které označila jako "žaloba pro zmatečnost". Toto podání primárně směřovalo proti výše citovanému usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí č. j. 13 E 277/2005-36, obracelo se však v odůvodnění i proti celé řadě dalších rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (bod V. podání na č.l. 1 spisu obecného soudu). V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 20. 9. 2005 č. j. 40 C 101/2005-4 Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelku vyzval k odstranění vad podání dle připojeného poučení. Stěžovatelka reagovala na toto usnesení doplněním podání ze dne 21. 10. 2005 a navrhla, aby soud odložil vykonatelnost usnesení č. j. 13 E 277/2005-36. Obvodní soud shledal, že stěžovatelka vady podání neodstranila, a proto její návrh odmítl v záhlaví označeným usnesením ze dne 31. 10. 2005 č. j. 40 C 101/2005-12.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání; Městský soud v Praze však usnesením ze dne 14. 12. 2005 č. j. 54 Co 499/2005-20 napadené rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka ještě dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýkala, že nesprávně interpretovaly obsah poučovací povinnosti, neboť ji neupozornily na možnost žádat o ustanovení advokáta již v řízení před soudem prvého stupně, obzvláště za situace, kdy bylo patrné, že povinná se bez právní pomoci neobejde a její finanční situace jí neumožňuje potřebné právní služby objednat a zaplatit. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 6. 2008 dle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala svou argumentaci z řízení o dovolání. Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že nedostály své poučovací povinnosti ve smyslu ust. §5 o. s. ř., neboť stěžovatelku (v původním řízení "žalobkyni") neupozornily na možnost žádat ustanovení advokáta již v řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatelka odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že nesplněním poučovací povinnosti v uvedeném smyslu porušily obecné soudy její právo na spravedlivý proces, na právní pomoc a v obecné rovině i zásadu rovnosti účastníků řízení. Z obsahu podání stěžovatelky ze dne 18. 8. 2005 bylo zcela zřejmé, že se stěžovatelka bez právního zástupce z řad advokátů neobejde, a nadto se nachází v tíživé sociální situaci, přičemž splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 o. s. ř. Bylo prý povinností obecného soudu na základě obsahu podání stěžovatelky dovodit nutnost jejího poučení o možnosti postupu dle §138 a §30 o. s. ř.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále upozorňovala na negativní sociální dopady, které pro ni má výkon rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 8 C 478/2003, a usnesení téhož soudu č. j. 13 E 277/2005-36, s tím, že tato rozhodnutí porušují její právo na ochranu lidské důstojnosti, soukromí a rodinného života i zdraví a porušují i práva nezletilého dítěte, o něž stěžovatelka pečuje, a to ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelka v průběhu řízení o ústavní stížnosti zaslala mimo zastoupení advokátem ve smyslu ust. §30 zákona o Ústavním soudu řadu obsáhlých podání, k nimž však s ohledem na citované ustanovení nemohlo být přihlédnuto. Totéž platí i o přípisu právního zástupce, doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2008 (č. l. 28 a násl.), v němž právní zástupce na výslovnou žádost stěžovatelky pouze formálně aproboval nekvalifikované doplnění podání stěžovatelky. Takový postup nelze akceptovat, neboť by byl obcházením institutu povinného zastoupení dle §30 zákona o Ústavním soudu (blíže viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04, II. ÚS 141/97, III. ÚS 2652/08, dostupná v databázi NALUS).
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, a rovněž spisy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 101/2005 a 8 C 478/2003. Obecné soudy ve svých vyjádřeních v zásadě zrekapitulovaly dosavadní řízení a citovaly z obsahu odůvodnění Nejvyššího soudu v projednávané věci s tím, že k žádnému zkrácení práv stěžovatelky nedošlo. Dle obecných soudů není poučovací povinnost o možnosti postupu dle §138, §30 o. s. ř. všeobecná, nýbrž je dána pouze tam, kde postup dle citovaných ustanovení je aktuální, resp. vůbec připadá v úvahu.
Právní zástupce vedlejších účastníků mimo jiné upozorňoval na velké množství soudních řízení, v nichž stěžovatelka před obecnými soudy jako účastnice vystupuje; vyjadřoval se k jejich předmětu a průběhu, včetně otázky právního zastoupení stěžovatelky advokátem v těchto již skončených či probíhajících řízeních. Ústavní stížnost označil za neopodstatněnou, obsahující navíc zkreslená a nepravdivá tvrzení. Vyjádření účastníků byla stěžovatelce zaslána k replice, v níž stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s námitkami vedlejších účastníků skutkového rázu. Zdůraznila, že v jejím případě bylo obvodnímu soudu dobře známo, v jaké sociální situaci se nachází, a to jak z vlastního obsahu podání ze dne 18. 5. 2005, tak i z předchozích soudních řízení. Obecné soudy vůbec nepřihlédly k závažným skutečnostem zřejmým ze spisu a zcela zřetelně odůvodňujícím postup dle §138, §30 o. s. ř. vůči stěžovatelce. Nutnost poučit stěžovatelku o možnosti ustanovení právního zástupce dovodil nakonec i Nejvyšší soud v řízení o dovolání stěžovatelky. Dále stěžovatelka uvedla řadu argumentů týkajících se výkonu rozhodnutí, včetně toho, že jí bylo obecnými soudy doručováno na nesprávnou adresu v B. ulici. Postoj Nejvyššího soudu vůči stěžovatelce je dle jejího názoru předpojatý, neboť v projednávané věci rozhodoval stejný soudce, který dříve zamítavě rozhodoval o jejích podáních ve věci péče o dítě.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
V projednávané věci je třeba souhlasit s obecnými soudy, že poučovací povinnost dle §5 o. s. ř. není bezbřehá. Dle tohoto ustanovení poskytují obecné soudy účastníkům v řízení o věcech občanskoprávních poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Tuto povinnost obecných soudů však nelze vykládat tak, že by obecný soud měl na základě jakéhokoli podání účastníka reagovat poučením zahrnujícím všechny myslitelné povinnosti a všechna myslitelná práva, jejichž realizace během civilního procesu připadá v úvahu. Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení obecný soud plní se zřetelem k okolnostem konkrétního případu.
Ustanovením zástupce dle §30 odst. 1, 2 o. s. ř. plní obecný soud povinnost zajistit účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv (viz i ust. §18 odst. 1 o. s. ř.). Současně jde o naplnění zásady dle článku 37 odst. 2 Listiny, podle nějž má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. O tom, že může podat žádost o ustanovení právního zástupce, je soud povinen účastníka poučit (§30 odst. 1 in fine o. s. ř.). Tato poučovací povinnost dle §30 odst. 1 in fine o. s. ř. je však vázána na splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 o. s. ř. K porušení poučovací povinnosti dle §5 ve vztahu k §30 o. s. ř. by mohlo dojít tehdy, pokud by na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník splňuje kritéria pro osvobození od soudních poplatků a zároveň se s ohledem na své sociální postavení, věk, zdravotní stav atd. bez pomoci právního zástupce neobejde. Při posouzení, zda obecný soud měl ve vztahu ke konkrétnímu účastníku poučovací povinnost dle §5 o s. ř., je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem daného případu. Je přitom nutné nejen vzít v úvahu, zda ze strany účastníka, který by jinak splňoval podmínky pro postup dle §138 odst. 1, resp. §30 o. s. ř., nešlo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, ale je třeba posoudit i to, zda by případné poučení nebylo s ohledem na předchozí kontakt téhož účastníka s obecnými soudy zjevně nadbytečné. K závěru o nadbytečnosti poučení lze důvodně dospět u účastníka, který již v minulosti v jiných občanskoprávních věcech vícekrát jednal před obecnými soudy, přičemž již opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta dle §30 odst. 2 o. s. ř.
I z hlediska přezkumu ústavněprávního Ústavní soud v podobných případech konstatoval, že eventuální porušení poučovací povinnosti by muselo u stěžovatele vyvolat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000 ze dne 4. 11. 2002, dostupný v databázi NALUS).
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že nalézací soud neporušil základní práva stěžovatelky, pokud ji toliko poučil o nutnosti odstranit vady podání ze dne 18. 8. 2005. Předně z tohoto podání samotného (na č. l. 1 až 2 spisu vedeného o Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 101/2005) není zřejmé nic, co by nasvědčovalo tomu, že poměry stěžovatelky odůvodňují osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění podání je uvedena řada výtek vůči obecným soudům i vedlejším účastníkům, kteří měli stěžovatelce způsobit újmu na majetku; sama skutečnost, že stěžovatelce hrozí výkon rozhodnutí vyklizením bytu, však ještě neznamená, že stěžovatelka je nemajetná a že její poměry odůvodňují postup dle §138 odst. 1 o. s. ř. Stejně tak sama okolnost, že stěžovatelka podala nekvalifikované podání, ještě neznamená, že se stěžovatelka ani po výzvě a poučení, jehož se jí dostalo usnesením obvodního soudu ze dne 20. 9. 2005, neobejde bez pomoci právního zástupce.
Nadbytečnost poučení ve smyslu ust. §30 odst. 1 in fine, resp. §138 o. s. ř. však je zřejmá i z širších souvislostí případu. Stěžovatelka sama v úvodním podání dala najevo, že byla v minulosti účastna řady soudních řízení (což je patrno i z charakteru rozhodnutí, proti němuž se její podání primárně obrací). Z vlastní rozhodovací činnosti navíc bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 známo, že stěžovatelka sama opakovaně a bez úspěchu činila prohlášení a předkládala potvrzení k návrhu na osvobození od soudních poplatků dle §138 o. s. ř. a pro ustanovení zástupce v právní věci 8 C 478/2003 (viz č. l. 28, 84, 415, 446 přísl. spisu). Již z této skutečnosti bylo zřejmé, že stěžovatelka je s možností takového ustanovení obeznámena. Ústavní soud na tomto místě jen pro úplnost poukazuje na vlastní výroky stěžovatelky, obsažené v četných podáních soudům obecným i soudu Ústavnímu, v nichž stěžovatelka sama zdůrazňuje množství soudních řízení, jichž je účastna. Jen u Ústavního soudu bylo od roku 2000 ke dni tohoto rozhodnutí projednáno, resp. vedeno 22 podání stěžovatelky.
K námitce stěžovatelky, že jí bylo doručováno na nesprávnou adresu v Brechtově ulici, je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka sama uvádí soudy v omyl o své platné doručovací adrese, neboť ve svých podáních sveřepě trvá na uvádění adresy svého dřívějšího bydliště právě v Brechtově ulici, v Praze 4. Důkazem je i průběh řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky v projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu