ECLI:CZ:US:2009:3.US.2361.09.1
sp. zn. III. ÚS 2361/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Rybníčku č. 387/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 26 Cdo 2359/2008, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 22. 1. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 15 C 365/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se jejich zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě pronajímatele, směřující proti stěžovateli, na vyklizení nebytových prostor. Soud I. stupně po provedeném dokazování žalobě vyhověl a stěžovateli stanovil povinnost předmětné nemovitosti, podle jeho závěru užívané stěžovatelem na podkladě smlouvy, kterou posoudil jako neplatnou pro absenci v té době potřebného souhlasu příslušného orgánu, vyklidit. Tento rozsudek byl odvolacím soudem, který sám provedené dokazování zčásti zopakoval, jako věcně správný potvrzen. I jmenovaný soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, a to jak pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu, tak pro nedostatek náležitostí smlouvy (§39 občanského zákoníku, §3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy). Následně podané dovolání stěžovatele bylo shora označeným rozhodnutím dovolacího soudu jako nepřípustné odmítnuto, když tento soud, při nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury, na kterou současně poukázal (rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 98/97 ze dne 21. 4. 1998, 28 Cdo 3487/2006 ze dne 24. 9. 2007), řešící náležitosti smluv o nájmu nebytových prostor, týkajících se způsobu sjednání nájemného, a konstatoval, že rozhodnutí uvedeného soudu je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti po rekapitulaci postupu obecných soudů, včetně obsahu jejich rozhodnutí, těmto v podstatě vytýká nedostatečné zdůvodnění vydaných rozhodnutí, v poměru k rozsudku odvolacího soudu jde podle něj i o rozhodnutí překvapivé, když tento soud, na rozdíl od soudu I. stupně, dovodil navíc i neplatnost smlouvy z důvodu neurčitě stanoveného nájemného, s kterýmžto názorem dále stěžovatel ve stížnosti polemizuje. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]
Obecné soudy se věcí stěžovatele dostatečně zabývaly, soudy odvolací a dovolací věnovaly přezkumu napadených rozhodnutí náležitou pozornost a s námitkami stěžovatele se dostatečně vypořádaly. Na odůvodnění těchto rozhodnutí, v nichž jmenované soudy objasnily své závěry o neplatnosti předmětné smlouvy, lze tak odkázat. Rozhodnutí odvolacího soudu pak jako překvapivé hodnotit nelze z toho důvodu, že již v žalobě byl žalobcem jako jeden z důvodů neplatnosti nájemní smlouvy označen i důvod neurčitě stanoveného nájemného, nehledě k tomu, že i tento soud shodně se soudem I. stupně jako důvod neplatnosti smlouvy shledal také absenci předchozího souhlasu obecního úřadu. Ústavní soud zde připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Také Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, proč dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. Napadená rozhodnutí tak považuje Ústavní soud za rozhodnutí věcí stěžovatele se řádně zabývající, jejich odůvodnění dostatečně objasňují učiněné závěry a nevykazují tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu