ECLI:CZ:US:2009:3.US.2378.08.1
sp. zn. III. ÚS 2378/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TJ Sokol Dolní Beřkovice, se sídlem Nádražní 263, 277 01 Dolní Beřkovice, zastoupeného starostou Doc. PhDr. Emilem Vašíčkem, CSc., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Hlinčíkem, advokátem AK se sídlem Ženíškova 2124/8, 149 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2008 č. j. 3 As 29/2008-60, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. září 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2008 č. j. 3 As 29/2008-60, a to pro porušení článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 14. září 2007 č. j. 123137/2007/KÚSK/OŽP/Št. Krajský úřad Středočeského kraje zamítl odvolání stěžovatele proti výroku rozhodnutí Městského úřadu Mělník ze dne 2. července 2007 č. j. 2603/ZP/06/DIMA, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 7000,- Kč, a současně zrušil výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo stěžovateli uloženo provedení náhradních opatření, a věc v této části vrátil prvoinstančnímu orgánu k novému projednání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2008 č. j. 10 Ca 345/2007 - 35 byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2008 č. j. 3 As 29/2008-60 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že písemnost určená do vlastních rukou mu nebyla řádně doručena, neboť podle článku 21 odst. 3 písm. a) poštovních podmínek lze za osobu, oprávněnou za adresáta, který je právnickou osobou, písemnost převzít, považovat fyzickou osobu, která vykonává činnost v prostorách označených názvem adresáta na pracovišti označeném za podatelnu, a která má k dispozici razítko adresáta. K tomu stěžovatel dodává, že nemá a nikdy neměl žádné prostory označené za podatelnu a pan G. není zaměstnancem, který vykonává činnost v těchto prostorách. Pan G. nesplňuje ani podmínky podle článku 21 odst. 3 písm. b) poštovních podmínek. Stěžovatel je toho názoru, že výše uvedeným postupem mu nebyla písemnost určená do vlastních rukou řádně doručena a je přesvědčen, že mělo být v souladu s platnými ustanoveními správního řádu doručováno výhradně do vlastních rukou adresáta, který splňuje podmínky dané ust. §19 odst. 2 a odst. 4 a zejména ust. §21 odst. 2 a ust. §30 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád"), resp. ust. §21 občanského soudního řádu. Podle ust. §30 odst. 5 správního řádu každý, kdo činí úkony, musí prokázat své oprávnění. Pan G., když převzal písemnost určenou do vlastních rukou, nebyl oprávněnou osobou, protože k tomu nebyl zmocněn, a proto to nemohl ani prokázat.
Stěžovatel dále namítal, že rozsudek Nejvyššího správního soudu byl nedostatečně, nepřesně a nepřesvědčivě odůvodněn.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal Nejvyšší správní soud na ust. §21 odst. 2 správního řádu, ve kterém se uvádí, že písemnost, která se právnické osobě doručuje do vlastních rukou, jsou oprávněny převzít orgány a osoby uvedené v ust. §30 správního řádu nebo jiné osoby, které byly pověřeny písemnosti přijímat. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani v postupu žalovaného, ani v postupu držitele poštovní licence. Žalovaný písemnost zaslal na adresu "TJ Sokol Dolní Beřkovice, Nádražní 263, 277 01 Dolní Beřkovice," a na této adrese ji převzal pracovník, který ji kromě svého příjmení a podpisu opatřil i otiskem razítka stěžovatele jako právnické osoby. Za této situace držitel poštovní licence nepochybil, jestliže tuto osobu považoval za toho, kdo je oprávněn za stěžovatele přijímat písemnosti, a dále již nezkoumal, zda má pracovník příslušné pověření či zda je např. statutárním orgánem právnické osoby. Je věcí právnické osoby zajistit, aby převzetí písemnosti doručované do vlastních rukou nemohla v místě jejího sídla učinit jiná osoba, než která je k tomu oprávněna podle ust. §21 správního řádu.
Podle Nejvyššího správního soudu nelze mít v projednávaném případě pochybnosti o řádném doručení rozhodnutí žalovaného i vzhledem k tomu, že pan G. rovněž převzal dne 11. července 2007 prvoinstanční správní rozhodnutí a dále veškeré soudní písemnosti: Dne 11. prosince 2007 jmenovaný převzal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2007 č. j. 10 Ca 345/2007 - 15, jímž byl stěžovatel vyzván k osvědčení, že je právnickou osobou, a usnesení č. j. 10 Ca 345/2007 - 16 z téhož dne, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, dále dne 21. února 2008 převzal poučení stěžovatele jako účastníka řízení v souladu s ust. §8 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") a ust. §51 s. ř. s., a vyjádření žalovaného, a konečně dne 11. března 2008 převzal samotné usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby. Uvedené písemnosti pan G. převzal poté, co byly z důvodu nezastižení adresáta uloženy u provozovatele poštovních služeb. Nejvyšší správní soud proto posoudil tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného převzala neoprávněná osoba, jako nevěrohodné a uzavřel, že Městský soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, jestliže žalobu odmítl jako opožděně podanou, neboť vycházel z toho, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 18. září 2007, a žaloba tak byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.
V předmětné věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze o opožděnosti žaloby stěžovatele směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shledává Ústavní soud ústavně konformním. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 27/2004, k tomu je nutno uvést, že uvedené rozhodnutí řeší odlišnou situaci, a proto je v projednávané věci nelze použít. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy, stejně jako článku 95 a článku 96 Ústavy, Ústavní soud dodává, že citovaná ustanovení přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu