ECLI:CZ:US:2009:3.US.2503.09.1
sp. zn. III. ÚS 2503/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Jitkou Kyvalskou, advokátkou se sídlem v Třinci, Husova 401, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ads 39/2009-31, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2008, č. j. 17 Cad 64/2008-5, a usnesení České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 12. 2006, č. j. 391128715/428, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí kasačního soudu a aby Ústavní soud uložil vedlejším účastníkům nahradit mu náklady řízení (§62 zákona o Ústavním soudu).
Napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byla zamítnuta žádost stěžovatele o starobní důchod; rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 12. 12. 2007.
Žalobu stěžovatele ze dne 2. 9. 2008 Krajský soud v Ostravě též ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděně podanou; dvouměsíční lhůta pro podání žaloby uplynula již dnem 12. 2. 2008 a zmeškání lhůty nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost podanou proti usnesení krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl, a podrobně odůvodnil, proč musela být žaloba krajským soudem odmítnuta, jakož i to, proč nemohl přihlédnout k okolnostem, jež podle stěžovatele způsobily, že jeho podání bylo opožděné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími soudu a správního orgánu bylo zasaženo do práva na soudní a právní ochranu, a tím mu měla být "upřena spravedlnost". Dovozuje, že správní orgán mu nepřiznal nárok na starobní důchod neopodstatněně, neboť jej řádně doložil potvrzením o zaměstnání v České republice (v letech 1956 - 1970); správním soudům pak vytýká, že při svém rozhodování nevzaly v úvahu jeho prokázaný nepříznivý zdravotní stav, který mu znemožnil "činit jakýkoliv úkon směřující k včasnému podání žaloby".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší správní soud, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 a dále kupř. sp. zn. II. ÚS 1187/07 či sp. zn. III. ÚS 2191/07).
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než - primárně - s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že správní soudy nepřihlédly k objektivním okolnostem, jež mu znemožnily, aby žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podal včas.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež správní soudy k závěru o opožděnosti stěžovatelovy žaloby uplatnily, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění zde totiž nejde zjevně; oba soudy (zde zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory adekvátně odůvodnily a též stěžovateli srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů k prominutí zmeškání lhůty přistoupit nelze.
Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež jim adresoval (zde zejm.v kasační stížnosti) již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí soudů Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Nehledě na to, že aplikace ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s. je evidentně zcela korektní i z hlediska práva podústavního; stanoví-li zákon, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout, je obtížné cokoli dodat. Kasační soud též rovněž přiléhavě dodal, že užití ustanovení §40 odst. 5 s. ř. s., jakož i §58 o. s. ř., zde nepřichází v úvahu.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v posuzované věci.
Důsledkem zmeškání zákonné lhůty pro podání správní žaloby je pak i to, že se Ústavní soud nemohl věcně zabývat ani ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím správního orgánu, neboť zde není zjevně splněna ta podmínka ústavněprávního přezkumu, jež spočívá ve vyčerpání, resp. řádném vyčerpání všech přípustných opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této části je proto ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
S ohledem na tento výsledek řízení o ústavní stížnosti zde není podklad ani ku stěžovatelem navrženému rozhodnutí o nákladech řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil
předseda senátu