ECLI:CZ:US:2009:3.US.2639.08.1
sp. zn. III. ÚS 2639/08
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského rozhodl v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlín, Šaldova 34/466, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. června 2008 sp. zn. 4Nt 24/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2008 sp. zn. 44To 431/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž jimi byl porušen čl. 14 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 4Nt 24/2008 se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit spolu s dalšími obviněnými tím, že jako osoby jednající a rozhodující o chodu společnosti LETKA TEAM a. s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, IČ: 25131290, v té době v konkurzu, prodali dne 16. 3. 2007 společnosti BEES, s. r. o. zásoby cigaret za cenu 744 106 658 Kč včetně DPH ve výši 118 833 833,20 Kč, kdy si již v době prodeje měli být vědomi, že DPH z tohoto prodeje nebude odvedeno, přičemž v přiznání k DPH za měsíc březen 2007 společnost LETKA TEAM a. s. tuto daň, v úmyslu zatajit, že došlo k tomuto zdanitelnému plnění, nevykázala a správci daně neodvedla, čímž měli způsobit České republice, zastoupené Finančním úřadem v Pardubicích, škodu ve výši 118 833 833,20 Kč.
Na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 6. 2008 byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "vazební soud") ze dne 21. června 2008 sp. zn. 4Nt 24/2008 vzat do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále též "stížnostní soud") výše uvedeným a rovněž ústavní stížností napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu vyhověl a usnesení vazebního soudu zrušil v celém rozsahu, stěžovatele vzal do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu, dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijal jeho písemný slib ze dne 22. 7. 2008 a dle §73 odst. 1 písm. c) nad stěžovatelem vyslovil dohled probačního úředníka a propustil jej na svobodu.
II.
Podstatu ústavní stížnosti stěžovatele však tvoří námitky vztahující se k usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 16. června 2008, ČTS: OKFK-182-59/TČ-2008-18-B. Podle mínění stěžovatele totiž uvedené usnesení postrádá podstatnou náležitost ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu, co se týče subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán jej obvinil ze spáchání uvedeného trestného činu ve formě spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního řádu, avšak toto spolupachatelství neodůvodnil konkrétními skutečnostmi, které by se opíraly o hodnověrné důkazy. V usnesení o zahájení trestního stíhání policejní orgán neuvedl, jaké konkrétní pokyny stěžovatel dával ostatním obviněným a jakým způsobem. Stěžovatel má za to, že skutek, kterého se měl dopustit, nebyl v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán vyčerpávajícím způsobem. Stěžovatel dále namítá, že stížnostní soud své napadené usnesení opřel o odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (Odbor závažné hospodářské a finanční kriminality) ze dne 29. 7. 2008 č. j. 7 VZV 18/2008-269, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako nedůvodná, a tím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces z hlediska rovnosti účastníků řízení. Ze všech těchto důvodů považuje stěžovatel usnesení o zahájení trestního stíhání za nezákonné.
Stěžovatel polemizuje také s existencí důvodů vazby podle §67 písm. a) a b) trestního řádu, pro které byl vzat vazebním soudem do vazby. Co se týče vazby podle §67 písm. a), stěžovatel považuje úvahy vazebního soudu a následně i soudu stížnostního pro uvalení vazby z tohoto vazebního důvodu za ryze spekulativní a poukazuje na svoji řádnou spolupráci s orgány činnými v trestních řízeních v ostatních věcech, jichž se měl dopustit. Považuje za nepřípustné, aby vazební soud tento vazební důvod odůvodnil mechanicky výší daňového úniku, která mnohonásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu a výší trestu, kterou může ovlivnit zatím nepravomocně skončené trestní řízení před obecným soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že se před orgány činnými v trestním řízení neskrýval, a to, že se v místě trvalého bydliště nezdržoval a nebyl k zastižení ani na jiných místech uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, nemůže být důvodem pro uložení útěkové vazby. Stěžovatel zdůrazňuje, že stížnostní soud v napadeném usnesení sám vyslovuje pochybnost o reálnosti hrozby vysokého trestu odnětí svobody.
Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu stěžovatel namítá, že tento důvod vazby u něj neexistoval. Ve své stížnosti stěžovatel uvedl řadu skutečností, které měly prokázat, že k žádné trestné činnosti ze strany stěžovatele ani ostatních spoluobviněných nedošlo. Tyto skutečnosti doložil řadou důkazů. Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá k posouzení další důkazy. Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán nedoložil soudu žádné konkrétní důkazy o tom, že jakkoliv ovlivňoval svědky nebo je bude či chce ovlivňovat. Policejní orgán a vazební soud tak pouze o takových skutečnostech spekuloval. To podle stěžovatele nepřímo přiznal i stížnostní soud, který poukázal na náročnost dokazování subjektivní stránky, pro objasnění toho, zda stíhaný skutek vykazuje znaky uvedeného trestného činu. Stěžovatel namítá, že vazební soud uvedl jména některých svědků či osob konkrétně, které mají být vyslechnuty, ale ve vztahu k bývalým zaměstnancům společnosti LETKA TEAM a. s. tak neučinil. V případě těchto bývalých zaměstnanců, ale stejně tak ve vztahu k bratrovi stěžovatele ani k jeho přítelkyni vazební soud neuvedl, k jakým skutečnostem by měly být tyto osoby vyslechnuty. Dle názoru stěžovatele rozhodnutí vazebního soudu tak skutečné důvody koluzní vazby neobsahuje. Stěžovatel konstatuje, že skutečnosti, že z jeho strany bude působeno na dosud nevyslechnuté svědky, musí vyplývat z konkrétních skutečností, avšak takové skutečnosti vazební soud neuvedl. Stěžovatel na závěr doplňuje, že nechápe, jak může být obviněn ze spáchání trestního činu a vzat do vazby jen na základě tvrzení některých osob, ačkoliv žádné jiné konkrétní důkazy v dané věci nejsou.
III.
Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 8. Vyžádal si rovněž z trestního spisu sp. zn. ČTS: OKFK-182/TČ-2008-18-B Policie ČR - útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní a praní peněz - usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 6. 2008, ČTS:OKFK-182-59/TČ-2008-18-B , ve znění opravných usnesení ze dne 12. 8. 2008 a 16. 9. 2008, a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2008 č. j. 7 VZV 18/2008-269 a soudní spis sp. zn. 4Nt 24/2008.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručenému dne 18. 12. 2008 uvedl, že shledává ústavní stížnost stěžovatele neopodstatněnou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též Městský soud v Praze. Ve svém vyjádření uvedl, že se předmětnou věcí podrobně zabýval a zabýval se rovněž všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil proti napadenému usnesení obvodního soudu, jímž byl vzat do vazby, a své závěry podrobně vyložil v odůvodnění svého usnesení, na něž plně odkazuje. Navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta.
Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti ani právní názory.
IV.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele ohledně tvrzené nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, spočívající v chybějícím popisu subjektivní stránky trestného činu a nedostatečně vyčerpávajícím popisu skutku, zejména v tom, jak stěžovatel konkrétně řídil ostatní obviněné prostřednictvím jím předávaných pokynů.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že dle své ustálené judikatury je vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit či překročit. Stěžovatel v posuzované věci směřoval ústavní stížnost proti usnesení vazebního soudu ze dne 21. června 2008, jímž byl vzat do vazby, a proti usnesení stížnostního soudu ze dne 31. července 2008, kterým rozhodoval o stížnosti proti usnesení vazebního soudu. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než se zaměřit na otázku, zda v této fázi trestního řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. července 2008, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jelikož ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím stěžovatel nesměřoval. Ústavní soud proto konstatuje, že argumenty stěžovatele ve vztahu k důvodnosti a zákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání jsou v kontextu nyní posuzované ústavní stížnosti zcela irelevantní a nelze se jimi dále zabývat.
Ústavní soud se proto zaměřil jen na ústavněprávní přezkum ústavní stížností napadených rozhodnutí a soudy přijatého závěru o existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) a b) trestního řádu, o jejichž existenci polemizoval stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
Podle stěžovatele je nepřípustné, aby obecné soudy vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu odůvodnily mechanicky výší daňového úniku, která mnohonásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu, a výší trestu, kterou může ovlivnit zatím nepravomocně skončené trestní řízení před Okresním soudem v Kladně. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1998 sp. zn. I. ÚS 19/97, v němž Ústavní soud konstatuje, že za dostačující pro naplnění tohoto vazebního důvodu nelze považovat samu hrozbu uložení vysokého trestu, nýbrž je nutno vazbu odůvodnit některou další konkrétní skutečností, týkající se zejména osoby pachatele nebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují. Stěžovatel poukazuje zejména na to, že se před orgány činnými v trestním řízení neskrýval.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 konstatoval, že "dle §67 písm. a) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat."
Ústavní soud zde uvedl, že "z výkladu jazykového a logického tedy vyplývá, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu." Dále uvedl, že "z již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dovodit závěr, dle něhož je nepochybné, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující. ... konkrétní, tudíž nikoliv pouze typová hrozba vysokého trestu, podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku, může být (ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci) tím důvodem, který vede, k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládané obavě z následků, jímž má "útěková" vazba čelit, a k níž se takto konstruovaná podmínka vyjmenovaná ad exemplum v rámci demonstrativního otevřeného výčtu upíná. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. V tomto smyslu je třeba rozumět v judikatuře Ústavního soudu vyslovené tezi, dle níž k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. Výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud tudíž interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání."
Ústavní soud dále konstatoval, že .... "hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let."
Ústavní soud zjistil, že v nyní posuzované věci obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně na okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul; danou hrozbu uložení vysokého trestu přitom náležitě individualizovaly. Napadená rozhodnutí se v konkrétnostech opírají o konstatování, že vazba je odůvodněna reálnou hrozbou uložení vysokého trestu, je podložena tím, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, kvalifikovanou jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, přičemž při stávající právní kvalifikaci je ohrožen uložením pochopitelně nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti až do dvanácti let, přičemž se měl na předmětné trestné činnosti podílet největší měrou z uvedených obviněných. Jako další skutečnosti, které podle vazebního soudu odůvodňují obavu, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání vyhýbat kvůli trestu za takovou výši daňového úniku, která představuje výši škody mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu dle §89 odst. 11 trestního zákona, označil vazební soud soustavnou nepřítomnost stěžovatele na adrese trvalého bydliště, kde nebyl zastižen ani při provedení domovní prohlídky dne 18. 6. 2008. Přičemž dále uvedl, že stěžovatel se pohybuje i na jiných adresách, je invalidním důchodcem, dřívější aktivní podnikání mu již nedovoluje jeho zdravotní stav. Konstatoval, že rovněž výši trestu případně ovlivní ještě výsledek zatím v té době pravomocně neskončeného trestního řízení před Okresním soudem v Kladně taktéž pro majetkovou trestnou činnost. Stejně tak i stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na tyto skutečnosti, zejména, že stěžovatel se v místě bydliště nezdržoval, místa pobytu stěžovatele byla různá a nebyl zastižen ani na dalších uváděných adresách či v provozovně CZ v Čáslavi, podařilo se jej zadržet, když se dostavil na Vrchní státní zastupitelství v Praze v souvislosti se šetřením policie v předmětné trestní věci, dále, že, proti stěžovateli probíhalo odvolací řízení u Krajského soudu v Praze ve věci, v níž byl rozsudkem odsouzen dosud nepravomocně pro trestný čin dle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Tyto skutečnosti tak podle stížnostního soudu vedly k obavě, že by se stěžovatel skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu. Námitka stěžovatele, že řádně převzal předvolání k nařízenému veřejnému zasedání u krajského soudu, neznamenala podle názoru stížnostního soudu, že by se eliminovala obava z jednání uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Jak namítá stěžovatel a jak Ústavní soud zjistil, stížnostní soud sice ve svém usnesení na straně sedmé skutečně konstatuje, že je otázkou, "jak dalece reálně je obviněný ohrožen vysokým trestem odnětí svobody", avšak to je podle názoru Ústavního soudu pouze konstatováním stížnostního soudu učiněným v kontextu jeho rozhodování o možnosti nahrazení vazby písemným slibem obviněného a s poukazem na složitou důkazní situaci v daném případě, a nikoliv zpochybněním existence důvodu vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, jak se stěžovatel mylně domnívá. Stížnostní soud totiž přihlédl k dalším skutečnostem a uzavřel, že u obviněného sice trvala obava, že pobytem na neznámém místě by se skrýval, ovšem účel vazby dle §67 písm. a) trestního řádu u stěžovatele podle názoru stížnostního soudu vzhledem k okolnostem bylo možno nahradit jeho slibem učiněným ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a současně vysloveným dohledem probačního úředníka. Stěžovatele proto propustil z vazby na svobodu.
Ústavní soud tak konstatuje, že jak vazební, tak i stížnostní soud dostatečně a výstižně odůvodnily existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu.
Pokud jde o námitky proti existenci vazebního důvodu dle §67 písm. b) trestního řádu, jak jej shledal Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém rozhodnutí ze dne 21. června 2008, předesílá Ústavní soud, že toto rozhodnutí bylo na základě stížnosti stěžovatele zrušeno napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2008, a již jen z toho důvodu je třeba ústavní stížnost proti již zrušenému rozhodnutí považovat za zjevně neopodstatněnou, protože napadené rozhodnutí přestalo existovat a stěžovatel polemizuje jen s jeho odůvodněním. Přesto Ústavní soud poznamenává, že v daném případě vazební soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil existenci koluze, neboť jmenovaní svědci a spoluobvinění nebyli ještě v době rozhodování vazebního soudu procesně použitelným způsobem vyslechnuti. V jiné situaci nacházel se však stížnostní soud při svém rozhodování, který již konstatoval ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí, že spoluobvinění byli již v té době formou právní pomoci vyslechnuti. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že u obviněného pominul důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu již tím, že ještě před rozhodnutím stížnostního soudu rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze svým usnesením ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 7 VSV 18/2008 tak, že u obviněného se mění důvod vazby a že u něj zůstává pouze důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že stížnost stěžovatele podle trestního řádu proti usnesení, jímž byl vzat do vazby, vedla k požadovanému výsledku. Stížnostní soud napadené usnesení vazebního soudu zrušil v celém rozsahu, stěžovatele sice vzal do vazby z důvodu §67 písm. a) trestního řádu, avšak zároveň rozhodl, že účel vazby podle tohoto ustanovení bylo lze nahradit písemným slibem stěžovatele a současně vysloveným dohledem probačního úředníka a stěžovatele propustil z vazby na svobodu. Stěžovatel podal svoji ústavní stížnost v době, kdy již byl propuštěn na svobodu, tj. v současné době ve vazbě již není. Tím výrazně poklesla intenzita zásahu do základních práv stěžovatele a při absenci jiných pochybení ze strany obecných soudů je i z tohoto důvodu třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Ke stěžovatelem předloženým důkazům, podle stěžovatele prokazujícím, že k předmětné trestné činnosti vlastně nedošlo, musí Ústavní soud konstatovat, že tyto námitky a důkazy bude moci stěžovatel uplatnit v dalším průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, kterou se bude zabývat orgán trestního řízení rozhodující v meritu věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, v nepřítomnosti účastníků řízení a bez ústního jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti unesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu