ECLI:CZ:US:2009:3.US.2800.08.1
sp. zn. III. ÚS 2800/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti RSDr. M. D., CSc., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 3/2008 ze dne 20. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy, v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 10 Ca 308/2005. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále též "NBÚ"), jímž uvedený orgán zamítl stížnost stěžovatele proti oznámení NBÚ ze dne 29. 7. 2005 o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení Důvěrné.
Stěžovatel v důvodech své stížnosti, po popisu vývoje dané věci, provedeného dokazování a obsahu napadeného rozhodnutí, oponuje postupu ve věci doposud rozhodujících orgánů při provádění dokazování a zejména při jeho hodnocení i následném právním posouzení věci. Dává najevo přesvědčení, že shora označená rozhodnutí jsou založena na uplatnění principu kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti. Namítá, že jeho činnost [z pohledu ustanovení §23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb.] byla posuzována jen na základě písemných materiálů, jejichž hodnota je podle něj přinejmenším diskutabilní. Nejvyšší správní soud nebral v úvahu, že NBÚ účelově zúžil posuzované období jeho činnosti vojáka z povolání pouze na období služby do r. 1990 s cílem apriori prokázat závěr o naplnění bezpečnostního rizika dle ustanovení §23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. a zcela pominul následné období výkonu služby vojáka z povolání od roku 1990 do současnosti. Všechny dosud ve věci rozhodující orgány nevěnovaly pozornost zjištění konkrétních činností stěžovatele v celém dosavadním průběhu služby vojáka z povolání v dřívější ČSLA, v Československé armádě i v Armádě ČR a nezkoumaly, zda se stěžovatel v těchto činnostech skutečně dopustil jednání směřujícího k potlačování lidských práv a svobod, případně jednání, které by bylo možno charakterizovat jako podpora potlačování lidských práv a svobod. Nejvyšší správní soud také nesprávně interpretoval skutková tvrzení stěžovatele, který navrhovanými (a neprovedenými) důkazy prokazoval, že vykonával de facto stejné povinnosti jako velitelé všech stupňů a ostatní vojáci z povolání, které pro ně vyplývaly ze všeobecných povinností velitelů a jiných nadřízených, z nichž dále cituje, přitom poukazuje na to, že pro vojáky z povolání, kteří byli do roku 1989 na velitelských funkcích, plnění stejných povinností neznamenalo žádnou překážku pro vydání osvědčení resp. pro vydání bezpečnostní prověrky. Uvedený postup považuje proto stěžovatel za diskriminující. Dosud rozhodující orgány nebraly v úvahu další významné skutečnosti svědčící o osobní spolehlivosti a bezúhonnosti stěžovatele, zejména výsledek atestací, kterým se podrobil v roce 1990, ani to, že nikdy nebyla zpochybněna jeho občanská a morální bezúhonnost či vznesena obvinění, z nichž by bylo možno dospět k závěru o tom, že se v době trvání služebního poměru dopustil konkrétního jednání, směřujícího k potlačování lidských práv. Rovněž nebraly v úvahu jeho negativní lustrační osvědčení. Také použití notoriet v rozhodování o jeho žalobě zastírá nedostatek konkrétních zjištění. Oba soudy také podle stěžovatele nedostatečně interpretovaly samotný pojem bezpečnostní riziko a vzhledem k uvedenému jsou jejich rozhodnutí nepřesvědčivá, nekonkrétní a ve svých důsledcích nepřezkoumatelná, přičemž jejich důsledky jsou pro stěžovatele zásadní, neboť zasahují do jeho práva na svobodnou volbu povolání i do jeho práva na ochranu osobnosti, lidské cti a důstojnosti. Dovolává se nálezu Ústavního soudu č. 35/2002 Sb., v němž bylo konstatováno, že postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy. Oběma soudům vytýká, že odmítly provedení důkazů, které podle něj svědčily v jeho prospěch, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces a rovněž zásada rovnosti účastníků řízení. V podstatě z těchto i dalších ve stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Z obsahu odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní soudy věnovaly posuzované věci patřičnou pozornost, jejich rozhodnutí jsou také řádně zdůvodněna. Námitkami stěžovatele i jeho argumentací (nyní rozvedenou v ústavní stížnosti) se správní soudy vypořádaly způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Již Městský soud v Praze ve svém rozsudku, s odkazem na zjištění, která učinil, rozvedl své úvahy stran závěru vedoucímu k nevydání předmětného osvědčení. Dostatečně vysvětlil, která zjištění - zejména zaměření studia stěžovatele - byla pro jeho závěry určující a uzavřel, že stěžovatel nebyl v rámci ČSLA mocensky a ideologicky ovládaným řadovým příslušníkem ozbrojených sil, naopak, byl to on sám, kdo svým úsilím a zcela dobrovolnou snahou o postup v armádě usiloval o to, aby se stal tím, kdo bude v rámci armády z politického hlediska působit. Musel si být vědom, že zaměřením svého studia bude určen k politicko-výchovnému působení v tehdejší armádě v duchu ideologie propagující KSČ. Z obsahu spisu a jím uvedených skutečností podle městského soudu vyplývá nedůvodnost tvrzení stěžovatele, že správní rozhodnutí byla založena na principu kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti. Žalovaný NBÚ podle něj posuzoval konkrétní činnost stěžovatele v průběhu jeho služby vojáka z povolání (stěžovatel byl politickým pracovníkem - zástupcem pro věci politické na úrovni roty a praporu). Městský soud také zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů. Kromě vojenských předpisů, jimiž měla být prokázána odpovědnost velitele za plnění politicko-výchovných povinností v armádě, také zápisem o atestaci stěžovatele a jeho hodnocením z roku 1990 a 1993 a lustračním osvědčením - v podstatě s odůvodněním, že tyto důkazy sice představují hodnocení stěžovatele, nikoliv však z hledisek zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Následně také Nejvyšší správní soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí námitkami stěžovatele, které tento v podstatě opakuje nyní v ústavní stížnosti, zabýval a vypořádal. I tento soud zdůraznil, že cílem bezpečnostní prověrky není a ani nemůže být dokonale podrobné zmapování činnosti navrhované osoby v každém okamžiku jejího života. Připomněl svou judikaturu, která stojí na stanovisku, že dlouhodobé působení v politickém aparátu bývalé ČSLA, během něhož posuzovaná osoba ideologicky prosazovala v rámci armády komunistický režim, je nutno považovat za bezpečnostní riziko ve smyslu ustanovení §23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, neboť tímto jednáním byla přinejmenším vědomě podporována činnost směřující k potlačení lidských práv a svobod, jichž se dopouštěl komunistický režim (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 29/2005). Nepřitakal ani námitce, že dosud rozhodující orgány vycházely z notoriet o práci politických pracovníků a že situaci stěžovatele posuzovaly pouze na základě zjištění jeho profese. Konstatoval, že v daném případě bylo působení stěžovatele v ČSLA hodnoceno individuálně pomocí listinných důkazů obsažených v personálním spise. Podle jeho závěrů nebylo možno přisvědčit ani námitce o zkrácení práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení v souvislosti s neprovedením důkazů, neboť soud vysvětlil nadbytečnost provedení těchto důkazů, přitom k důkazům týkajícím se hodnocení stěžovatele po roce 1989 poukázal Nejvyšší správní soud opět na svou judikaturu, podle níž samotná skutečnost, že hodnocená osoba pracovala v Armádě ČR i po roce 1989 s dobrými výsledky, neodůvodňuje závěr, že bezpečnostní riziko neexistuje (rozsudek sp. zn. 7 As 29/2005 ze dne 21. 12. 2006). V podstatě z uvedených důvodů dospěl kasační soud k závěru, že přípustné stížnostní námitky nebyly důvodné, a proto jeho kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem dříve rozhodujících orgánů v jeho věci, s prováděním dokazování a jeho zhodnocením i s právním posouzením, přičemž však převážně opakuje své námitky uplatňované již v předcházejícím řízení, a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu, jak dal ostatně již najevo ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 577/01, také není a nemůže být meritorní hodnocení otázky, zda stěžovatel naplnil některé z bezpečnostních rizik ve smyslu zákona č. 148/1998 Sb. či zda u něj takové riziko bylo správně zjištěno (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 377/04).
V dané věci se Ústavní soud především soustředil na dodržení práva na spravedlivý proces, neboť pouze v případě zjištění jeho porušení by bylo možno uvažovat o zásahu do dalších stěžovatelem označených základních práv. V uvedeném směru však Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele nezjistil. Na jeho námitky bylo podrobně reagováno již v předcházejícím řízení. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména pak na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, možno odkázat. Ústavní soud v této souvislosti opětovně připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Třeba také uvést, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva a že ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb. je to především Nejvyšší správní soud ČR, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
Nejvyšší správní soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Objasnil důvody, pro něž kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, srozumitelně popsal, které skutečnosti bylo třeba považovat za významné a jaké z toho třeba činit závěry a naopak i to, co je třeba považovat za irelevantní. Jeho odůvodnění v zásadě reaguje, a to ústavně konformním způsobem, na námitky, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, a proto lze na toto zdůvodnění pro stručnost zcela odkázat. Jak již shora naznačeno, považuje Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí za rozhodnutí věcí stěžovatele se řádně zabývající, jeho odůvodnění dostatečně objasňuje učiněné závěry a nevykazuje tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. Stejně tak nebylo zjištěno tvrzené porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, z něhož sice plyne povinnost zajistit účastníkům rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, neznamená to však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 127/96), přitom v posuzované věci oba soudy neprovedení navrhovaných důkazů řádně odůvodnily.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu