ECLI:CZ:US:2009:3.US.3012.08.1
sp. zn. III. ÚS 3012/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 10. 2008, č.j. KZt 1255/2004-61, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení odboru HK ze dne 16. 6. 2008, č.j. ORIV-298-22/TČ-2008-92-PRE, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny").
V záhlaví označeným usnesením policejního orgánu (Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení odboru HK) bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli (jakož i proti V. Z. a M. Z.) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák.
Proti uvedenému usnesení podali stěžovatel a jeho obhájce stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se dále podává, že již usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení odboru hospodářské kriminality ze dne 2. 1. 2008, č.j. ČTS:ORIV- 7071/OHK-2-2004-ZM, bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli (a V. Z. a M. Z.) pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. a trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., avšak Městské státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2008, č.j. KZt 1255/2004-44, toto usnesení zrušilo a policejnímu orgánu uložilo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Stěžovatel má za to, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. přesto, že pro totožný skutek, v němž je spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. a trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., je již stíhán na základě usnesení Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Praha 10 ze dne 13. 11. 2003, č.j. ČTS: OR10 - 1632/SKPV-HKV-2003. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že "obsahem práva uvedeného v článku 40 odst. 5 Listiny je též to, že proti nikomu nelze opětovně zahájit trestní stíhání pro tentýž skutek, jestliže již dříve bylo trestní stíhání pro totožný skutek zahájeno a toto dřívější trestní stíhání nebylo zákonem stanoveným způsobem pravomocně ukončeno, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání pravomocně zrušeno". Stěžovatel upozorňuje, že "již Okresní soud v Chebu dne 30. prosince 2005 (usnesením vydaným pod č.j. 3 T 120/2005-168) rozhodl, že obžaloba, vycházející co do popisu skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. listopadu 2003, trpí takovými vadami, že na jejím základě nemůže soud jednat a rozhodnout, a z tohoto důvodu vrátil věc státnímu zástupci k došetření". Dovozuje pak, že v návaznosti na toto rozhodnutí Okresního soudu v Chebu měl státní zástupce "vadné usnesení o zahájení trestního stíhání zrušit" obdobně jako Městské státní zastupitelství v Praze zrušilo "usnesení policejního orgánu ze dne 2. 1. 2008" (viz výše). Důsledně tomu polemizuje s výkladem obsaženým v ústavní stížností napadeném usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, podle něhož "vady" sporného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 11. 2003, č.j. ČTS: OR10 - 1632/SKPV-HKV-2003, "byly pravomocně zjištěny v rámci přezkumné činnosti soudu při přijetí obžaloby v takové podobě, že toto usnesení nemůže splnit základní účel kladený na institut zahájení trestního stíhání", a že zakládají jeho neúčinnost, pročež k němu nadále nelze "v dané trestní věci přihlížet jako k relevantnímu právnímu aktu", a usnesení policejního orgánu proto není zapotřebí rušit (§160 odst. 1 tr. řádu). Zde pak namítá, že "trestní řád ani jiný právní předpis na žádném svém místě nehovoří o neúčinnosti usnesení o zahájení trestního stíhání z důvodu, že nesplňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a už vůbec ne o tom, že k takovému usnesení o zahájení trestního stíhání se automaticky dále nepřihlíží", a poukazuje na "zásadu presumpce platnosti a správnosti aktu orgánu veřejné moci", z níž dovozuje, že dokud sporné usnesení nebylo "zákonem stanoveným postupem" zrušeno, pak "platí", "vyvolává všechny zákonem předvídané účinky" a "je třeba se jím řídit a považovat jej za bezvadný". Stěžovatel konečně v ústavní stížnosti napadenému usnesení policejního orgánu rovněž vytkl, že "neobsahuje náležitosti požadované v ust. §160 odst. 1 trestního řádu"; odůvodnění tohoto usnesení obsahuje namísto "přesného označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání", pouze "výčet důkazů, na jejichž základě měl policejní orgán dospět k důvodnosti trestního stíhání", a postrádá "jakýkoliv odkaz na subjektivní stránku trestných činů", jakož i "odkaz na důkazy o naplnění zákonem požadované formy zavinění".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení při zahájení trestního stíhání (§160 a násl. tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je v dané věci významné potud, že námitkou porušení čl. 40 odst. 5 Listiny se ve vztahu stěžovatelem tvrzené překážce "litispendence" Ústavní soud již dříve - materiálně vzato - zabýval (srov. usnesení ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 336/05, a usnesení ze dne 14. 9. 2005), a připomenul zde, že trestní řád "nezná tzv. překážku litispendence, která je upravena v civilním procesu ustanovením §83 občanského soudního řádu, podle něhož zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení", a toto normativní řešení nestojí v kolizi s prameny ústavního práva.
V napadeném usnesení Městského státního zastupitelství v Praze obsažené závěry ohledně "neúčinnosti" usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 11. 2003, č.j. ČTS: OR10 - 1632/SKPV-HKV-2003, nadto nelze mít za nekorektní, resp. nevýstižné, a korespondují i shodně argumentovanému (s odkazy na standardní závěry soudní praxe - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 4 Tz 13/2006, sp. zn. 4 Tz 99/2006) odůvodnění předchozího kasačního usnesení téhož orgánu ze dne 9. 4. 2008 (viz shora). Nejsou ani v rozporu s požadavky na organizaci vyšetřování trestné činnosti, jež vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 336/05. Obě usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství logicky a věcně adekvátně popsaly důsledky toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo procesně vadné, lze-li je usnesením dalším zhojit, aby jednota trestního řízení byla zachována.
Je-li námitka stěžovatele vycházející z čl. 40 odst. 5 Listiny tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce, obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu k zákonným náležitostem odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel přehlíží, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je nutné především vyjít z toho, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; odtud se pak odvíjí i adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. "Trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. usnesení ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.
Hodnocení těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadenému usnesení policejního orgánu nelze nic zásadního vytknout. Policejní komisař ve výroku napadeného rozhodnutí adekvátně popsal skutek, pro který je stěžovatel stíhán, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku, jakož i zákonné označení trestného činu, který je v něm spatřován. V odůvodnění usnesení je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadené usnesení požadavkům stanoveným v §134 odst. 2 tr. řádu vyhovuje.
Městské státní zastupitelství v Praze se v ústavní stížností napadeném usnesení vypořádalo i se stěžovatelovou námitkou ohledně absence odkazu "na subjektivní stránku trestných činů" a "důkazy o naplnění zákonem požadované formy zavinění", jestliže na podkladě stížností napadeného usnesení policejního orgánu konstatovalo, že "z doposud shromážděných podkladů a listinných materiálů" vyplývá, že stěžovatel "věděl, že obv. Z. vozí do ČR cigarety z Polska a hledá místo pro jejich uskladnění", a že "k žádosti obv. Z. zajistil místo (garáž u p. M.) pro uskladnění cigaret" a sám "obv. Z. nabídl pomoc při převážení cigaret a minimálně v jednom případě sháněl odběratele cigaret mezi trhovci v Rozvadově, v Chebu, v Potůčkách".
Není překážek, aby na odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud již jen odkázal.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil
předseda senátu