ECLI:CZ:US:2009:3.US.3060.07.1
sp. zn. III. ÚS 3060/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Dr. Ing. F. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem Brno, Vranovská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 5 Tdo 48/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2007 sp. zn. 2 To 24/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. 52 T 1/2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §134 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci.
V záhlaví označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel, jakožto předseda představenstva Družstevní záložny PRIA (dále jen "Družstevní záložna"), uznán vinným spácháním trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 a 3 tr. zákona dílem samostatným jednáním a dílem ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, za což byl odsouzen dle §255 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen dle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Stěžovateli byl dále dle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let a dle §53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výši 3 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody dle §54 odst. 3 tr. zákona v trvání jednoho roku.
Odvolací soud tento rozsudek zrušil jen ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž soud prvního stupně stěžovatele (pro jeden z dílčích skutků) zprostil obžaloby.
Dovolací soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve značně obsáhlé (a doplňované) ústavní stížnosti vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů zejména následující pochybení.
Obecné soudy se měly dopustit svévolného hodnocení provedených důkazů, když zcela pominuly skutečnosti svědčící ve prospěch obžalovaných, aniž by tento postup náležitě odůvodnily. Hodnocení důkazů vybočuje podle názoru stěžovatele ze zásady volného hodnocení důkazů a vykazuje nepřípustné znaky libovůle. Příkladem svévolného hodnocení předložených listinných důkazů (smluv) je závěr nalézacího soudu, že tyto listiny jsou "nevěrohodné a neodpovídající skutečnosti", přestože smlouvy prý mohou být z povahy věci neplatné, neúčinné či nevyvážené, nikoliv však nevěrohodné.
Závěry soudů o naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §255 odst. 1 a 3 tr. zákona jsou dle mínění stěžovatele v příkrém rozporu s provedenými důkazy, přičemž tyto závěry nelze z obsahu spisu žádným způsobem dovodit. Naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu brání nejen absence porušení povinnosti při správě cizího majetku, ale i nepřítomnost škodlivého následku (byť ve formě ohrožení) a neprokázání alespoň nevědomé nedbalosti jakožto obligatorních znaků předmětného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutků kladených mu za vinu považuje stěžovatel za natolik (extrémně) nesouladné se zjištěným skutkovým stavem, že přímo zasahuje do jeho shora označených základních práv.
V jednotlivostech stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že a/ měla být porušena zásady iura novit curia, neboť soudy ve svém rozhodování prokázaly neznalost ekonomických právních předpisů, zvláště pak zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech (dále jen "zákona o družstevních záložnách"), jakož i zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a prováděcích předpisů k němu; b/ "kriminalizace" tzv. mediální smlouvy (skutek pod bodem č. IX.) představuje porušení ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, přičemž tato skutečnost vylučuje naplnění předmětné skutkové podstaty, neboť dotčené jednání směřovalo právě k ochraně dobrého jména Družstevní záložny; c/ absence škody vzniklé na majetku poškozené v případě poskytnutí úvěrů dvěma členům Družstevní záložny vylučuje trestnost tohoto skutku (bod č. IV.), když nadto šlo o "mimořádný způsob poskytnutí úvěrů", u nichž nebylo možno očekávat výnos, a zajištění těchto úvěrů akciemi bylo pro poškozenou výhodné. Obecné soudy se otázkou finančního přínosu pro Družstevní záložnu (plynoucího z odstranění vícenákladů realizací povinného odkupu akcií), přestože tuto skutečnost uváděl jako důvod celé transakce, nezabývaly, a napadená rozhodnutí jsou tím nepřezkoumatelná; d/ skutkové závěry soudů obou instancí ohledně investic Družstevní záložny do nemovitého majetku ve vlastnictví jeho manželky (objektu v ulici L., skutek pod bodem č. VII.) nemají oporu v provedeném dokazování, jsou naprosto matoucí, iracionální a navzájem se vyvracejí (stěžovatel navíc poukazuje na pochybení nuceného správce, jenž nezapočetl tvrzenou pohledávku ve smyslu §4 odst. 7 zákona o družstevních záložnách); e/ v souvislosti se skutkem (pod č. III.) týkajícím se nemovitého majetku poškozené na ulici Koliště nucený správce porušil "§282/2 obchodního zákoníku", neboť nabídku prodeje této nemovitosti uveřejnil pouze na internetové stránce Družstevní záložny; f/ uložení peněžitého trestu je v rozporu s principem nulla poena sine lege, neboť byl uznán vinným dle §255 odst. 3 tr. zákona, tedy dle skutkové podstaty nevyžadující úmysl získat majetkový prospěch, jak to předpokládá ustanovení §53 tr. zákona; g/ nalézací soud odmítl provést navržený důkaz zápisem z členské chůze Družstevní záložny ze dne 15. 3. 2003 (aprobujícím inkriminovaná rozhodnutí statutárního orgánu), což je projevem svévole soudu první instance.
Stěžovatel nadto upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 31. 7. 2008 (č. 72034/01) ve věci stížnosti Družstevní záložny proti České republice, neboť své trestní stíhání a odsouzení považuje za účelově vedené, mající za cíl jednak odradit jej od urputné snahy o obranu záložny, jednak získat pro Českou republiku argument před ESLP, že Družstevní záložně (potažmo jejím členům) nebyla způsobena škoda postupem státu, ale kriminálním jednáním vedení záložny. Z tohoto rozsudku dle stěžovatele vyplývá, že všechny tři nucené správy uvalené na tuto družstevní záložnu byly ve světle Úmluvy nezákonné, a současně, že soudy porušily ústavně chráněné právo Družstevní záložny na spravedlivý proces. Stěžovatel se přitom domnívá, že byl ve své trestní věci v obdobném postavení jako Družstevní záložna, neboť i on neměl v důsledku uvalení nucené správy přístup k potřebným podkladům, jež byly nuceným správcem zabaveny. Z těchto skutečností dovozuje nepřípustnost jeho trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr.řádu.
Stěžovatel současně vyjadřuje ve svém podání skepsi, že v atmosféře, kdy v celé společnosti bylo politiky, médii i orgány veřejné moci tvrzeno, že uvalená nucená správa je realizována na ochranu členů Družstevní záložny, mohly orgány činné v trestním řízení jednat spravedlivě, nezávisle a nestranně ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Proto se domnívá, že v jeho případě šlo o exemplární odsouzení představitele družstevní záložny v souvislosti se zásahem veřejné moci proti celému sektoru družstevních záložen, o čemž má svědčit i pokyn předsedy senátu k připojení trestních spisů ve věcech i jiných představitelů statutárních orgánů družstevních záložen. V této souvislosti stěžovatel též připomíná, že skutkové závěry obecných soudů vycházely mj. z tvrzení nuceného správce o údajné vysoké hospodářské ztrátě Družstevní záložny za rok 1999, přestože ze znaleckého posudku, částečně provedeného v hlavním líčení, vyplynul fakt, že nucený správce nevykázal za rok 1999 zisk ve výši 14 milionů Kč, ačkoliv vykázat měl. Nalézací soud tento rozpor zcela účelově "neřešil", a naopak jako obecnou podmínku pro páchání trestné činnosti uváděl špatné hospodářské výsledky Družstevní záložny.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 3. 2009 vznesl stěžovatel námitku, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť ve věci rozhodovali jako přísedící B. H. a Ing. H. V., kteří vůbec nebyli zapsáni na rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2003. Doplnění ústavní stížnosti navíc předcházel jeho návrh na zrušení ustanovení §134 odst. 1 písm. a) tr. řádu, které má vzbuzovat pochybnosti o důsledném naplnění zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Neuvedení jmen rozhodujících soudců neumožňuje adresátům soudních rozhodnutí zjistit, zda byl daný senát náležitě obsazen, a je tak znesnadněno i případné uplatnění námitky podjatosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, str. 257).
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání, kterého se dopustil, naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele i spoluobžalované, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů (srov. např. závěry soudu na s. 76 - 77 napadeného rozsudku). Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již přiměřeně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám, vyplývajícím z §2 odst. 5, §2 odst. 6 a §89 a násl. tr. řádu.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých vedení procesu obecnými soudy resp. jimi uplatněný výklad a aplikace práva, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Potud považuje Ústavní soud své (přezkumné) možnosti za vyčerpané, pročež má za to, že - již toliko nad tento rámec - je přiléhavé připomenout následující.
Pro projednávanou ústavní stížnost je signifikantní snaha stěžovatele zdůrazňováním tvrzených dílčích pochybení obecných soudů upozadit skutečnou podstatu své trestné činnosti; typicky tak presentuje sérii detailních polemik se skutkovými (respektive z nich vyvozenými právními) závěry obecných soudů, jež mají za účel toliko zastřít skutečnost, že tyto námitky - i v případě, kdy by jim bylo možné přisvědčit - nemohou ničeho změnit na naplnění skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen.
V případě přednesené argumentace ohledně tzv. mediální smlouvy tak stěžovatel přehlíží, že trestnost tohoto skutku nespočívá v samotném uzavření dané smlouvy, nýbrž že se primárně odvíjí od faktu, že byla uzavřena se společností nepřípadnou, jež s obdobnou činností neměla žádnou předchozí zkušenost.
Srov. též disproporci vůči předpokládaným nákladům ČAZ indikující pořízení služeb za cenu vyšší, než byla jejich tržní hodnota, resp. stěžovatelem neodůvodněné opomenutí možnosti "společné" mediální "kampaně" (usnesení odvolacího soudu, str. 38). Měla-li být předmětem smlouvy též "právní ochrana", naznačuje se tím rozpor s předmětem podnikání společnosti LVP HOLDING s. r. o., jakož i s veřejnoprávní regulací poskytování právních služeb (kde je třeba oprávnění podle zvláštních předpisů, tj. jiné než živnostenské).
Podobně při argumentaci výhodností zajištění neúročených úvěrů předmětnými akciemi stěžovatel zjevně zapomíná, že dle §3 odst. 2 písm. c) zákona o družstevních záložnách, v rozhodném znění, měly družstevní záložny nabývání cenných papírů - akcií zapovězeno.
Znaky trestného činu nebyly obecnými soudy shledány primárně v nedostatečném zajištění splnění podmínek "úvěrů" - půjček (cennými papíry nízké tržní hodnoty, nelikvidními), nýbrž jejich bezúročností. Je pravda, že družstevní záložny nebyly oprávněny nabývat akcie, nicméně nebylo vyloučeno přijmout je coby zástavu. K její realizaci srov. §44 zákona č. 591/1992 Sb. (není-li pohledávka zajištěná zástavním právem k cennému papíru řádně a včas splněna, je zástavní věřitel oprávněn zastavený cenný papír prodat prostřednictvím obchodníka s cennými papíry); z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 161, posl. odst.) se však podává, že k realizaci mělo dojít (též v rozporu s výše citovaným ustanovením zákona č. 87/1995 Sb.) postupem odlišným.
Obstát nemůže ani stěžovatelovo tvrzení, že v souvislosti se skutkem sub. VII. jej jednoznačně vyviňuje z naplnění skutkové podstaty okolnost, že jeho manželka své peněžní prostředky na účtu u Družstevní záložny nikdy nevybrala; stěžovatel totiž zjevně ztrácí ze zřetele, že fakticky i právně tuto možnost měla, a ji však měl stěžovatel - ve smyslu "péče řádného hospodáře" - právně vyloučit.
Srov. str. 33 posl. odstavec usnesení odvolacího soudu k právu na inkaso k uhrazení pohledávky; odvolacímu soudu lze přisvědčit (str. 34, odst. 4 usnesení), že spoléhání se na dispozice dané ustanovením §4 odst. 7 zákona č. 87/1995 Sb. (přednostní právo, resp. s účinností ode dne 1. 5. 2000 možnost započtení pohledávky) představovalo ze strany stěžovatele nanejvýš pouhou spekulaci na budoucí nejistou událost (dostatečný zůstatek na účtech E. Z.), a již tím "péče řádného hospodáře" byla zanedbána.
Jiným typickým rysem posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelova snaha poukazovat na tvrzená pochybení nuceného správce a na okolnost, že členové Družstevní záložny v kritické době, a taktéž i po skončení nucené správy, jej ve své většině podporovali a stále podporují. Je však namístě konstatovat, že ani hypotetická pochybení nuceného správce, ani konsensuálně odmítavý postoj družstevníků k trestnímu stíhání, nemohou bez dalšího negovat trestnost stěžovatelova jednání a zpochybnit výsledek trestního řízení.
K irelevanci odmítavého postoje družstevníků srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1828/07; již jen v širších souvislostech stojí za zaznamenání, že poškozeným je podle rozhodnutí obecných soudů Družstevní záložna PRIA, a nikoli její personální substrát. Zprostředkovaně se situace této záložny negativně promítla i v hospodaření dalších subjektů (viz kupříkladu náklady vynaložené někdejším Zajišťovacím fondem družstevních záložen).
Přisvědčit není ostatně možno stěžovateli ani v jeho tvrzeních, že nucená správa byla ve světle shora zmíněného rozsudku ESLP na Družstevní záložnu uvalena nezákonně. "Štrasburský soud" naopak v bodě č. 94 konstatoval, že se Družstevní záložně nezákonnost uvalení nucené správy prokázat nepodařilo. Ratio decidendi tohoto rozsudku spočívá jen a pouze v indikaci nedostatku efektivního prostředku obrany Družstevní záložny před uvalením nucené správy (srov. body č. 90, 91, 108, 109 a 113); analogická aplikovatelnost tohoto závěru pro projednávanou věc je proto toliko zdánlivá. V této souvislosti se sluší rovněž poznamenat, že stěžovatelem dovozovaná nepřípustnost jeho trestního stíhání představuje zjevné nepochopení obsahu a smyslu dispozice ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu; ze samotného textu Úmluvy totiž bez dalšího nepřípustnost trestního stíhání dovodit nelze.
Stěžovatelovu námitku ve smyslu tvrzení o porušení zásady nulla poena sine lege nezbývá než hodnotit jako zcela nepřípadnou, neboť ve smyslu §53 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 3 a §255 tr. zákona nemůže být o zákonnosti uloženého peněžitého trestu nejmenších pochyb.
Ústavní soud se konečně nemohl věcně zabývat námitkou tvrzeného porušení práva na zákonného soudce, neboť je v daném řízení o ústavní stížnosti nepřípustnou; okolnost, zda ve věci rozhodovali jiní přísedící, než kteří byli původně ve spisu uvedeni, byla totiž stěžovateli známa (srov. č.l. 4563 a 4589), uplatnil ji však až v rámci doplnění ústavní stížnosti, přestože mu nic nebránilo tak učinit již dříve [viz např. §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Nepřípustnost této námitky je důsledkem subsidiarity ústavněprávního přezkumu, a podrobnosti Ústavní soud již mnohokrát ve své rozhodovací praxi vyložil (viz. kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1479/08 a sp. zn. III. ÚS 551/09, příp. sp. zn. III. ÚS 327/06).
Ve shodě se závěrem již výše předznačeným tudíž senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Odmítnut pak musel být i stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení §134 odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť - svou povahou návrh akcesorický - sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti (v rozhodné části i nepřípustné - viz výše).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2009
Jan Musil
předseda senátu