ECLI:CZ:US:2008:3.US.1479.08.1
sp. zn. III. ÚS 1479/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. P., zastoupeného JUDr. Norbertem Židkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Lohenická 223, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, č.j. 7 Tdo 146/2008-904, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, č.j. 11 To 255/2007-885, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 3. 2007, č.j. 16 T 60/2006-854, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy se nevypořádaly s otázkou neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 13. 10. 2003 uzavřené mezi společností 1. HOTELOVÁ akciová společnost Jánské lázně, a. s., v likvidaci, coby pronajímatelem a společností DAISY Group, s.r.o. (dříve SORETA, s. r. o.) jako nájemcem, a potažmo i s neplatností podnájemní smlouvy ze dne 24. 4. 2004 uzavřené mezi společností DAISY Group, s. r. o. a M. H. jakožto podnájemcem "ohledně Horského hotelu na Černé hoře, okres Trutnov".
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1. Uzavření nájemní smlouvy ze dne 13. 10. 2003 "na dobu neurčitou s výpovědní dobou 1 rok" likvidátory společnosti 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a. s., v likvidaci, nebylo úkonem směřujícím k likvidaci společnosti podle §72 odst. 1 obch. zák.
2. Uzavření této nájemní smlouvy bránilo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2003, č.j. 5 Nc 850/2003-4 (o nařízení exekuce) zakazující společnosti 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a. s., v likvidaci, "nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí".
3. Ze srovnání "výše nájemného, které bylo sjednáno mezi společností 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a . s ., v likvidaci a společností SORETA, s. r. o., (1.923.000,- Kč ročně) a nájemného, které bylo sjednáno mezi společnosti SORETA, s.r.o. a podnájemcem M. H. (2 800 000 Kč ročně)" vyplývá , že smlouvy měly "generovat zisk ve společnosti SORETA, s. r. o. (v té době 51 % vlastník 1. HOTELOVÉ akciové společnosti, a. s., v likvidaci) na úkor společnosti 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a. s ., v likvidaci, která se nacházela v konkurzním stavu". Těmito peněžními prostředky měla být hrazena kupní cena za akcie společnosti 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a. s ., v likvidaci, podle smlouvy o převodu akcií ze dne 25. 6. 2003 uzavřená mezi J. Č. jako prodávajícím a společností SORETA, s. r. o. coby kupující.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru podle §249a odst. 1,2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který byl odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na dobu 4 let. S nárokem na náhradu škody byl "poškozený M. H." odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "jako správce konkursní podstaty 1. HOTELOVÁ akciová společnost Jánské lázně, a.s., v likvidaci se sídlem v Praze 2, Bělehradská 55, se dne 25. 11. 2004 kolem 18.00 hodiny dostavil v doprovodu členů bezpečnostní agentury ORCHAND International, s. r. o., a dalších osob na Horský hotel na Černé hoře, okres Trutnov, požadoval od podnájemce M. H. předání hotelu, když ten to odmítl s poukazem na platnou podnájemní smlouvu, kterou měl o užívání hotelu uzavřenou, členové bezpečnostní agentury postupně vyměnili zámky u vchodových dveří a vnitřních prostor včetně kanceláře a místností, které užíval pro ubytování své rodiny a zaměstnanců, znemožnil jim volně se pohybovat po hotelu a hotel provozovat, takže nakonec dne 27. 11. 2004 v 1.30 hod. z hotelu odešel i M. H. a ani později mu nebylo umožněno hotel provozovat".
Odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. K odvolání "poškozené společnosti DAISY Group, s. r. o. (dříve Soreta, s. r. o.), Čelákovická 445, Tábor" rozsudek soudu prvního stupně doplnil tak, že ji s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná, respektive nepřípustná.
K námitce, že předmětné smlouvy měly "generovat zisk ve společnosti SORETA, s. r. o. na úkor společnosti 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a. s., v likvidaci" (respektive na úkor jejích věřitelů), se zejména dovolací soud relevantním způsobem vyjádřil, a dospěl k závěru, že stěžovatel měl k dispozici instrument odporovatelnosti podle §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že se soudy výslovně nezabývaly tím, zda nájemní smlouva ze dne 13. 10. 2003 byla úkonem směřujícím k likvidaci společnosti podle §72 odst. 1 obch. zák. a zda její uzavření zakazovalo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2003, č.j. 5 Nc 850/2003-4.
Avšak co do těchto námitek se patří zdůraznit, že je stěžovatel ani v odvolání ani v dovolání výslovně nevznesl, což je speciálně důležité ve vztahu k institutu dovolání, jež zde bylo jednak zjevně posledním - a efektivním - opravným prostředkem (srov. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel také uplatnil) a jednak ve vztahu k němu platí princip vázanosti dovolacího soudu dovolacím důvodem (srov. §265i odst. 3, věta první, tr. řádu), což se týká i toho, jak jej dovolatel (konkrétně) obsahově vymezil.
Tím stěžovatel způsobil, že tyto námitky, nyní vtělené do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedenou oponenturu dříve neuplatnil, ač mu v tom nic nebránilo, je nevyhnutelné tyto námitky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hodnotit jako (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu) nepřípustné (srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 484/07, ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 697/06, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 650/99, a usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 92/04).
Na vysvětlenou stěžovateli lze pak dodat následující.
Není (materiálně) neudržitelné pokládat předmětnou nájemní smlouvu za úkon potřebný k zachování majetku společnosti nebo k jeho využití, nejedná-li se o pokračování v provozu podniku [§72 odst. 1 obch. zák.; srov. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. §1 - §92e. Praha : Polygon, 2002, s. 715].
V případě pronájmu hotelových zařízení se nejeví jako excesivní ani sjednaná výpovědní lhůta v délce 1 roku. Za určující v daných souvislostech lze vedle povahy předmětu nájmu, respektive charakteru podnikatelské činnosti - provozování hotelů, které předpokládá kupř. schopnost dostát předem "nasmlouvaným" objednávkám, pokládat rovněž jeho výchozí technický stav, zde popsaný pod bodem 2.1. smlouvy (procesní spis, č.l. 824); dále je třeba přihlédnout ke značnému rozsahu majetku a závazků společnosti 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a. s. v likvidaci, ovlivňujících předpokládanou dobu trvání likvidace, atp.
(Ústavní soud však tím nepredisponuje řešení této otázky - svou podstatou spočívající v rovině podústavního práva - v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 97/2008.)
Výše uvedené - a stěžovatelem namítané - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 se stalo vůči společnosti 1. HOTELOVÁ akciová společnost, a. s. v likvidaci vykonatelným až dne 15. 10. 2003; nikterak jí tedy nebránilo se společností SORETA, s. r. o. platně uzavřít nájemní smlouvu dne 13. 10. 2003 (srov. Kůrka, V. - Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde, 2004, s. 525). Není ani bez významu, že dotčené usnesení má primárně význam pro vztah mezi povinnou akciovou společností a konkrétním oprávněným (OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, se sídlem v Praze 6, Čs. Armády 20), a tudíž je spíše usnesením o neúčinnosti zakázaných úkonů, jíž se může dovolat jen oprávněný, jímž stěžovatel samozřejmě není.
Stěžovatelem namítaný občanskoprávní rozměr jeho trestní věci se zjevuje - a to v přesvědčivé opozici proti v ústavní stížnosti vzneseným výhradám - v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2005, č.j. 26 Co 295/2005-118, s nímž není důvodu se neztotožnit.
Obdobně lze - jako na podústavně korektní vypořádání se s občanskoprávními námitkami stěžovatele - odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení soudu dovolacího. Především výstižně vyložil, která instrumentária z pozice správce konkursní podstaty úpadce - oproti tomu, které fakticky zvolil - měl po právu k dispozici, a která naopak svědčila subjektům jiným. Dovolacímu soudu je namístě přisvědčit, že jednání, k němuž přikročil, a za které byl odsouzen, bylo obhajitelné jen za podmínek dovolené svémoci nebo nutné obrany či krajní nouze, a že ty v dané věci splněny nebyly.
Ústavněprávně relevantní nedostatek spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, by mohl být uvažován v jeho věci pouze za předpokladu, že obecné soudy pochybily (a to ústavněprávně významně - viz výše) při výkladu a aplikaci práva podústavního; jestliže bylo dovozeno, že tomu tak není, nemůže být o úspěchu ústavní stížnosti řeč.
Tím je doloženo, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je tak i odůvodněn výše předznačený úsudek, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl, přičemž zčásti, z důvodů vyložených shora, jde i o stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona nepřístupnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu