ECLI:CZ:US:2009:3.US.3104.09.1
sp. zn. III. ÚS 3104/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 17. prosince 2009 o ústavní stížnosti P. Ch., zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 16, proti rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 54 C 148/2003 ze dne 5. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), v záhlaví označené rozhodnutí soudu I. stupně, vydané v jeho občanskoprávní věci, které, jak tvrdí, mu po jeho vydání nebylo řádně doručeno, převzal jej teprve 6. 10. 2009 poté, co se o jeho existenci dověděl v souvislosti s nařízením exekuce. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v podstatě v tom, že napadené rozhodnutí - rozsudek pro zmeškání - bylo vydáno, aniž byly dány podmínky pro jeho vydání (§153b o. s. ř.), neboť jak tvrdí, předvolání k jednání, u něhož byl napadený rozsudek vynesen, mu nebylo řádně doručeno.
Předtím, než se začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí Ústavní soud zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111).
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel proti rozhodnutí Městského soudu v Brně shora označenému odvolání, poté, co se o jeho existenci dověděl, nepodal. Za tohoto stavu třeba učinit závěr, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná. Pokud se stěžovatel dovolává rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 264/06 a I. ÚS 572/05, třeba pro úplnost dodat, že odkaz na tato rozhodnutí není případný, neboť v uvedených věcech se jednalo o skutkově odlišnou situaci (stěžovatelé v označených věcech byli v řízení před obecnými soudy zastoupeni opatrovníky, aniž pro to byly splněny zákonné předpoklady).
Ústavní stížnost byla proto bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Pavel Holländer
soudce zpravodaj