ECLI:CZ:US:2009:3.US.358.09.1
sp. zn. III. ÚS 358/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 5. 11. 2008, č. j. 70 Co 390/2008-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 3 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 14 C 60/2008 se podává následující.
U okresního soudu podal stěžovatel žalobu proti žalovaným 1/ J. V. a 2/ nezletilému Pavlovi (jedná se o pseudonym) o uložení povinnosti "umožnit odběr vzorků a poskytnout veškerou součinnost za účelem provedení DNA testů směřujících k určení, zda otcem druhého žalovaného je či není žalobce". Skutkový základ žaloby vycházel z tvrzení, že "matrikovým" otcem druhého žalovaného (dítěte žalované první) je J. V., jehož otcovství k dítěti bylo určeno souhlasným prohlášením podle §52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině"); stěžovatel však dovozoval - z obšírného popisu vztahů k matce dítěte - že "potencionálním biologickým otcem" je on, a soud proto žádal, aby "ochránil" jeho práva, jakož i práva dítěte tím, že otázku biologického otcovství "postaví najisto".
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č. j. 14 C 60/2008-44, žalobu stěžovatele zamítl. Vycházeje z čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona, a z čl. 7 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, dospěl k závěru, že je de lege lata (obecně) nepřípustné - mimo řízení o určení či popření otcovství - uložit fyzické osobě povinnost strpět zásah do své tělesné integrity "za účelem odběru biologického materiálu k provedení DNA testů"; jinak by šlo podle soudu o "bezpříkladný zásah do ústavně garantovaných práv fyzické osoby". Soud současně odmítl argumentaci, kterou stěžovatel opíral o čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, resp. čl. 32 odst. 4 Listiny, a to se zdůvodněním, že k provedení označeného článku Úmluvy je k dispozici vnitrostátním zákonodárstvím přijatá úprava paternitního práva, podávající se z ustanovení §51 až §62 zákona o rodině, a domáhat se ochrany práva rodiče ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je možno jen "podle zvláštních zákonů, nikoli však přímo podle ... Listiny".
Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 70 Co 390/2008-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě s jeho závěry zdůraznil, že pouze v řízení o určení otcovství je možno fyzické osobě uložit povinnost (dle §127 odst. 3 o. s. ř.) dostavit se ke znalci a strpět odběr vzorků DNA za účelem určení či vyloučení otcovství, neboť zde tento postup má požadovaný zákonný podklad, a ústavně garantovaným právům a svobodám se nepříčí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje zamítnutí žaloby za "formalistické", jelikož tím nejsou chráněna jeho práva jako "potencionálního biologického otce" ani práva dítěte jako "potencionálního biologického syna". Domnívá se, že mu byla "odepřena spravedlnost", když se svého otcovství nemůže domáhat, resp. popírat otcovství matrikového otce pro nedostatek aktivní legitimace k podání žaloby a postupy podle §62 zákona o rodině nejsou vynutitelné. Žaloba na určení povinnosti podrobit se testu DNA je pro něj tak jedinou cestou, jak se domoci svých ústavně zaručených práv, neboť výsledek testů DNA v případě, že prokáže (jeho) otcovství, by byl "pevným základem" pro podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání návrhu na popření otcovství. Vycházeje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06 vytýká obecným soudům, že nerespektovaly princip ochrany rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), jestliže nad biologickou vazbu, na níž je rodina založena, postavily formální úpravu právní. Tím, že je mu znemožněn rodinný život s "potencionálním biologickým synem", dochází k zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neboť rodina představuje "primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou", přičemž "respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila před domněnkou právní" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kroon a další proti Nizozemí). Podle stěžovatele došlo k porušení i jeho práva (jako rodiče) na péči o dítě a jeho výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny), neboť ani pojem rodičovství nelze vykládat jen v rovině právní a nerespektovat rodičovství biologické; naopak při současném stavu vědy a možnosti snadného zjištění rodičovství testem DNA je na místě preferovat pojetí druhé. Stěžovatel konečně namítá, že v průběhu řízení nebyla účinně hájena ani práva nezletilého dítěte ustanoveným opatrovníkem; za této situace tak měl učinit soud, a jestliže se tak nestalo, došlo k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zakotvujícího - jako prvořadé - hledisko zájmu dítěte, a v důsledku bylo porušeno právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči, na ochranu zdraví, jakož i právo znát své rodiče (čl. 7 odst. 1).
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel (ve spojení s ostatními namítanými právy) dovolává, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v dané věci splněny nejsou.
Závěr obecných soudů, že k uložení povinnosti, stěžovatelem v žalobě identifikované, chybí jakýkoli zákonný podklad, je evidentně správný. Stejně tak je správný úsudek, že uložení této povinnosti je naopak možné (a vynutitelné) až v probíhajícím řízení o určení nebo popření otcovství (viz též nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07).
Ze samotné žaloby (jakož i odůvodnění ústavní stížnosti) se podává, že provedení DNA testu není výrazem samotného (a to jakéhokoli) právního nároku, resp. subjektivního práva (v úplném, konečném vyznění), nýbrž má sloužit toliko instrumentálně, a to ve prospěch pozdější ochrany (určení) práva "skutečného" (otcovství). Stěžovatelem dovolávané "biologické" otcovství totiž nemá žádnou přímou (autonomní) právní základnu; má pouze vztah - jen zprostředkovaný, byť významný - k otcovství "právnímu". To ostatně uznává i stěžovatel, uvádí-li, že eventuální výsledek testů by byl - toliko - základem pro (pouhý) "podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání návrhu na popření otcovství", a - objektivně hodnoceno - by zde nemohl mít jinou povahu než důkazu.
Lze-li tedy stěžovatelovu žalobu - nějak - procesně identifikovat, pak jen připodobněním k návrhu ve smyslu §78 odst. 1 o. s. ř., na zajištění důkazu (testu DNA), jenž by byl posléze použit jako důkaz v jiném řízení (o popření, resp. určení otcovství), které stěžovatel zřejmě sleduje v budoucnu opětovně vyvolat. Ani v této podobě však tento návrh neobstojí.
Stejně jako platí, že zajištění důkazu se neprovede, je-li nepochybné, že důkaz, jehož zajištění se navrhuje, nemůže mít v řízení ve věci žádný význam (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, komentář I. díl, 7. vydání, C. H. Beck 2006, str. 323), nelze návrhu na zajištění důkazu vyhovět tehdy, je-li zřejmé, že ten, kdo jej podal, není aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé. Stěžovateli však právě tato legitimace - k návrhu na určení, popřípadě popření otcovství - nesvědčí.
Zamítnutí stěžovatelovy žaloby obecnými soudy tedy nelze nikterak spojovat s vybočením ze standardů soudní praxe, resp. s výkladovou svévolí či s excesem z doktrinálního pojetí dotčených právních institutů, pročež čl. 36 odst. 1 Listiny (viz výše) ve vztahu k tzv. spravedlivému procesu porušen nebyl.
Z jiné ústavní stížnosti (vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. US 359/09) se ostatně podává, že stěžovatel si je toho vědom, uvádí-li zde, že "řízení o popření otcovství resp. jeho určení je ... jediným řízením, v rámci kterého lze zasáhnout do tělesné integrity nezletilého Pavla formou neinvazivního testu DNA".
Za těchto okolností proto v nyní posuzované věci nemůže mít relevanci ani stěžovatelův odkaz na právní závěry podávající se z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Kroon a další proti Nizozemí, z nějž dovozoval, že bylo (napadeným rozhodnutím) též zasaženo do jeho soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) proto, že podle tohoto judikátu "respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila před domněnkou právní". Stěžejní právní otázka (zde "přípustnost" nařízení důkazu testem DNA mimo paternitní spor), na jejímž posouzení jsou napadená rozhodnutí obecných soudů založena, totiž není základem, z něhož by citované rozhodnutí ESLP vycházelo, resp. jej reflektovalo. Totéž, a ze stejného důvodu, platí i o námitce prostřednictvím čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť i zde chybí přímý vztah k žalobnímu návrhu, který stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil. Výtka, že v průběhu řízení nebyla účinně hájena práva nezletilého žalovaného ustanoveným opatrovníkem, je již bez významu zcela očividně, neboť i kdyby byla shledána důvodnou, výsledek řízení nikterak ovlivnit nemohla. Ve vztahu k námitkám z hlediska Úmluvy o právech dítěte jde nadto o návrh, k jehož podání stěžovatel není ani oprávněn [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť nositelem těchto práv je samo dítě.
Shrnutím řečeného je tedy namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje (výše vymezené) hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a usnesením (bez jednání) ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu