ECLI:CZ:US:2009:3.US.527.09.1
sp. zn. III. ÚS 527/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti E. L. H., zastoupeného Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem Václavské nám. 40, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. listopadu 2008 č. j. 28 Cdo 4351/2008-279, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2008 č. j. 30 Co 1/2008-227, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2007 č. j. 7 C 144//2006-147, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že postupem Krajského soudu v Hradci Králové i postupem Nejvyššího soudu ČR byla porušena jeho základní práva ve smyslu článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 90 Ústavy ČR.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh a výsledek projednávané věci, přičemž Krajskému soudu v Hradci Králové vytýká, že potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ve věci samé, aniž se prý "důkladně" zabýval obsahem jeho žaloby, takže tímto postupem došlo k odmítnutí soudní ochrany a k "porušení práva na ochranu vlastnického práva stěžovatele".
Krajskému soudu stěžovatel vytýká především nesprávnou aplikaci a interpretaci ustanovení §4 odst. 1, odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), který měl být podle jeho názoru aplikován ve znění účinném do 9. 7. 1996, nikoli ve znění "předcházejícím několika novelizacím zákona o půdě"; tedy k datu, kdy stěžovatel znovu uplatnil svůj restituční nárok podle zákona o půdě, protože neměl nikdy evidován trvalý či přechodný pobyt na území České republiky. Stěžovatel dovozuje, že po novelizaci ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, provedené zákonem č. 93/1992 Sb., již původní vlastník nemusí splňovat obě podmínky oprávněné osoby, tj. jak trvalý pobyt na území České republiky, tak zejména podmínku státního občanství. Protože ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě bylo novelizováno tak, že "z něj byla vypuštěna část odkazující na osobu uvedenou v odst. 1" citovaného ustanovení, tedy původního vlastníka, vede tato skutečnost prý k závěru, že "současně platná právní úprava podmínku státního občanství u původního vlastníka jako osoby oprávněné k restituci podle zákona o půdě již nevyžaduje". Tento závěr podle názoru stěžovatele by proto měl zcela změnit rozhodování soudů o nesplnění podmínek stěžovatele coby oprávněné osoby k restituci tak, že mělo být zrušeno žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu.
Krajský soud v Hradci Králové v projednávané věci prý tedy zcela bezdůvodně nevycházel z platného a účinného textu zákona o půdě, což poškodilo práva a oprávněné zájmy stěžovatele.
Za této situace krajský soud neměl odmítnout další argumentaci předkládanou stěžovatelem, ale měl se jí zabývat, tj. posoudit splnění i dalších okolností relevantních z hlediska naplnění podmínek zákona o půdě [tj. konfiskační řízení, zavedení národní správy, problém ležící pozůstalosti po J. H. jako subjektu konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nicotnost správních aktů vydaných v souvislosti s konfiskačním řízením a stěžovatelem uplatněný restituční nárok podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě].
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 10. 2007 č. j. 7 C 144/2006-147 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby soud ve věci rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Hradec Králové ze dne 25. 8. 2006 sp. zn. R-5083-12385/3002/2006-Bá-B rozhodl tak, že žalovaní 1) až 20) jsou povinni vydat stěžovateli nemovitosti tak, jak jsou tito žalovaní a nemovitosti specifikovány ve výroku tohoto rozhodnutí, které je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. až VIII.).
Výše označený pozemkový úřad rozhodl, že se stěžovateli nevydávají ve výroku tohoto rozhodnutí identifikované nemovitosti, a nevzniká za ně ani nárok na náhradu.
Okresní soud poukázal na obsah připojeného spisu správního orgánu a žalobou napadené rozhodnutí, a konstatoval, že předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1947 (konečným rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze), tedy mimo rozhodné období stanovené zákonem o půdě; ve vztahu k původnímu vlastníku předmětných nemovitostí nebyla splněna (a ani prokazována) podmínka státního občanství ČR, neboť měl občanství rakouské a později (v období druhé světové války) německé. Proto původní vlastník nesplňoval podmínky oprávněné osoby k restituci (ve smyslu §4 zákona o půdě). Z tohoto důvodu, dovodil okresní soud, nemůže být proto oprávněnou osobou ani stěžovatel. Protože není naplněn žádný zákonem o půdě vymezený restituční důvod, nepřipadá v úvahu ani poskytnutí příslušné náhrady.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 30 Co 1/2008-227 rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem I. potvrdil.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. 11. 2008 č. j. 28 Cdo 4351/2008-279 tak, že je jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
Dovolací soud neshledal, že by v dané věci došlo potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu k řešení základní právní otázky vydání nemovitostí v rozporu s hmotným právem, přičemž tu podle jeho názoru evidentně nešlo ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, neboť ten od vydání stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05 vychází zásadně z jeho závěrů.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ve své dosavadní rozhodovací praxi vždy respektuje meze, za nichž je oprávněn zasahovat do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, přičemž si je vědom skutečnosti, že není vrcholem jejich soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat jejich rozhodnutí, pokud v jejich rozhodovací činnosti, resp. v řízení jí předcházejícím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obou obecných soudů a mezi vykonanými skutkovými zjištěními. V obsáhle pojatém odůvodnění jak okresní soud, tak i krajský soud jasně a srozumitelně shrnuly výsledky dokazování provedeného správním orgánem a doplněného v řízení před okresním soudem a vyložily z nich vyvozené právní závěry, takže jejich odůvodnění nelze s ohledem na podmínky ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru ničeho vytknout.
V těchto rozhodnutích je podrobně rozvedeno, proč stěžovatel nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle restitučních zákonů (zákona o půdě), neboť ani jeho právní předchůdce nebyl oprávněnou osobou s ohledem na svoji rakouskou státní příslušnost v době své smrti. Nebylo opomenuto posouzení ani dalších okolností, které mají (nebo by mohly mít) podstatný vliv na naplnění podmínek restitučního předpisů - skutečnost, že majetek původního vlastníka - J. H., zemřelého dne 12. 5. 1945, přešel na stát konfiskací v souladu s podmínkami dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti (k 23. 6. 1945). Výsledkem rozhodování je ostatně shoda se závěrem správního orgánu v tom, že konfiskace majetku byla jednoznačně završena před rozhodným obdobím zákona o půdě (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990).
Ve vztahu k námitce, že se obecné soudy nezabývaly správností provedené konfiskace, Ústavní soud již v nálezu ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 45/97 vyložil, že úkolem zvláštního tzv. restitučního řízení je zjistit, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonodárcem ve zvláštních restitučních předpisech pro nápravu majetkových křivd. Tato podmínka v projednávané věci byla splněna.
S ohledem na obsah stěžovatelem (opakovaně) v ústavních stížnostech předkládaných námitek, které jsou součástí i projednávané ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud nechat bez povšimnutí skutečnost, že skutkově a právně obdobná problematika byla již Ústavní soudem řešena v jeho předchozích usneseních, viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 8/02, sp. zn. IV. ÚS 1023/07, sp. zn. III. ÚS 3095/08, sp. zn. III. ÚS 142/02. Ústavní soud v nich poukázal na závěry uvedené v jeho nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 170/96 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 9, č. 131), přičemž shodně jako nyní v nich konstatoval, že od rozhodovacích důvodů v těchto rozhodnutích, stěžovateli obecně přístupných, nevidí důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Již v usnesení ze dne 21. 3. 2002 ve věci sp. zn. III. ÚS 142/02 Ústavní soud stěžovateli vysvětlil, že jeho názor, že ode dne účinnosti novely zákona o půdě č. 93/1992 Sb. nemusí oprávněná osoba splňovat podmínku státního občanství, není správný; touto novelou byla totiž vypuštěna pouze podmínka trvalého pobytu. Výše uvedená skutečnost byla zdůrazněna ostatně i v celé řadě dalších rozhodnutí Ústavního soudu, obecně dostupných na http://nalus.usoud.cz, např. v usnesení ze dne 26. 3. 2002 ve věci sp. zn. II. ÚS 39/99, kde Ústavní soud konstatoval, že "v ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě je zcela jasně formulována podmínka československého státního občanství původního vlastníka pro to, aby se dědic (resp. právní nástupce) stal oprávněnou osobou ve vztahu k těm nemovitostem, jejichž původní vlastník sám splňoval podmínku státního občanství. Osoby uplatňující restituční nároky po smrti původního vlastníka jsou pak oprávněnými pouze tehdy, pokud mohl restituční nárok uplatnit původní vlastník, tj. jestliže splnil i podmínku vztahující se ke státnímu občanství."
V této souvislosti Ústavní soud vyložil, že přijetím opačného výkladu by došlo nejen ke zvýhodnění osob uplatňujících nároky po zemřelých vlastnících, kteří sami podmínku státního občanství nesplňovali, a proto by ani sami nebyli osobami oprávněnými, ale především by tak byla porušena právní zásada, podle níž by právní nástupce disponoval větším okruhem práv, než jeho právní předchůdce, neboť oprávněnost k restituci se nepochybně odvíjí od oprávněnosti původního vlastníka. Jinými slovy řečeno, nikdo nemůže předat více práv, než má sám.
Stěžovatel v restitučním řízení ostatně nikdy netvrdil, že by jeho právní předchůdce někdy měl československé státní občanství.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že jako důvodnou nemohl hodnotit ani námitku stěžovatele o porušení článku 11 odst. 1 Listiny, neboť zjevně on ani jeho právní předchůdce nejsou oprávněnými osobami k restituci majetku ve smyslu zákonných podmínek zákona o půdě.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu