ECLI:CZ:US:2002:3.US.142.02
sp. zn. III. ÚS 142/02
Usnesení
III. ÚS 142/02
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 31 Ca 71/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své restituční věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. prosince 2001 (31 Ca 71/2001-36) a tvrdil, že v řízení před tímto obecným soudem, stejně jako v předcházejícím správním řízení před Okresním úřadem v Trutnově, byla porušena jeho ústavně zaručená práva uvedená
v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, dále pak jeho ústavně zaručené právo na vlastnictví, resp. výkon vlastnického práva jako dědice k pozůstalosti J. H. (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatku k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), princip rovnosti účastníků řízení (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť po jeho osobě a dědicích po J. H. je požadováno splnění více povinností v rámci dědického řízení než po ostatních občanech České republiky, a konečně právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí (rozsudku Krajského soudu ze dne 6. prosince 2001 - 31 Ca 71/2001-36) se podává, že jím bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Trutnov (ze dne 29. ledna 2001 - POZ 237/96-Er), kterým Okresní úřad v Trutnově (odpůrce) rozhodl podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákona o půdě), a podle §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě (dále jen zák. č. 243/1992 Sb.), o restitučním nároku stěžovatele na zemědělský a lesní majetek v kat. úz. H., K. boudy, D. B. a B. tak, že restituce podle zákona o půdě nepřichází v úvahu, jelikož jde o majetek, který přešel na stát mimo tímto zákonem stanovené období; nebyl shledán ani důvod restituce podle zák. č. 243/1992 Sb., neboť původní vlastník (J. N. H. - J. H.) předmětného majetku zemřel dne 12. 5. 1945, v táboře pro válečné zajatce a nenabyl zpět čs. občanství, což je jedna z podmínek restituce (nenaplnil předpoklady oprávněné osoby podle §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.). Vyhláškou ze dne 6. 10. 1945 označil ONV Vrchlabí J. H. a dne 20. 8. 1945 ONV Jilemnice rodinu J. H. podle §1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., za osoby německé národnosti. Na majetek byla uvalena národní správa, žádost manželky J. H. o vypuštění majetku z konfiskace byla zamítnuta. Rozhodnutím Zemského národního výboru ze dne 31. 3. 1947 zn. III.-Pk-10081/4-1947 byla konfiskace majetku potvrzena.
Krajský soud v Hradci Králové přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části páté, hlavy třetí občanského soudního řádu na základě opravného prostředku podaného stěžovatelem proti nepravomocnému rozhodnutí správního úřadu (Okresního úřadu Trutnov ze dne 29. ledna 2001 - POZ 237/96-Er). Stěžovatel založil svá tvrzení v opravném prostředku na právních úvahách ohledně ležící pozůstalosti.
Obecný soud (Krajský soud v Hradci Králové) přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v intencích stěžovatelem uplatněných vývodů v opravném prostředku
(§250l odst. 2, §249 odst. 2, §250h o. s. ř.), jež byly po obsahové stránce shodné s tvrzeními, která stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, a opřel své potvrzující rozhodnutí
o tyto rozhodné skutečnosti, a to že předpokladem nároku na vydání nemovitosti podle zákona o půdě nebo zák. č. 243/1992 Sb. je vlastnické právo "osoby" k nemovitostem v době přechodu nemovitostí na stát nebo jiné právnické osoby. Jinak řečeno, má-li být úspěšné uplatnění nároku na vydání věci, je třeba, aby věc v době přechodu na stát nebo jiné právnické osoby (§6 odst. 1 zákona o půdě) měla svého vlastníka. Zemřelý (původní vlastník) nebyl vlastníkem pozůstalosti a pozůstalost nepřešla na dědice (nebyly ani podány dědické přihlášky). Nezbytnou podmínkou pro speciální úpravu právního nástupnictví (§4 odst. 2 zákona o půdě) je smrt osoby uvedené v odst. 1 "jejíž nemovitost... přešla do vlastnictví státu". Nebyl proto splněn předpoklad vlastnictví původního vlastníka, od něhož nástupce svůj nárok odvozuje, k předmětným nemovitostem, a proto stěžovatele již z tohoto důvodu nelze považovat za oprávněnou osobu. Obecný soud měl rovněž za to, že k přechodu předmětného majetku na stát došlo před 25. únorem 1948, a to i v případě, kdy by se tak nestalo konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy mimo rozhodné období podle zákona o půdě. Obecný soud přisvědčil správnímu orgánu i v tom, že původní vlastník nebyl v době smrti čs. státním občanem a čs. státní občanství nenabyl zpět zákonem předvídaným způsobem, pak ani stěžovatele nebylo možno posuzovat jako oprávněnou osobu, právě pro absenci tohoto požadavku kladeného zákonem o půdě na oprávněné osoby. V opačném případě by totiž nynější oprávněné osoby měly více práv, než samotný původní vlastník. Částí rozhodnutí okresního úřadu, v níž se odpůrce zabýval důvody, pro které nebylo možno restitučnímu nároku vyhovět podle zák. č. 243/1992 Sb., se obecný soud nezabýval, neboť, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel ji nenapadl, resp. výslovně konstatoval, že se podle tohoto restitučního zákona restituce nedovolává.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že J. H. (původní vlastník předmětných nemovitostí) ve své závěti ze dne 28. 12. 1941 ustanovil svého dědice F.B. H. a stěžovatele, v souladu s tehdy platným právem, jako fideikomisárního substituta (tzv. svěřenecký substitut). F. B. H. zemřel v Rakousku dne 25. 8. 1961, a proto na něj přešlo dědictví; proto se domnívá, že je oprávněnou osobou dle zákona o půdě. Stěžovatel vede v ústavní stížnosti obsáhlou polemiku s rozhodovacími důvody obecného soudu a porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) odůvodňuje takto:
* restituční nárok uplatňuje jako fideikomisární substitut, resp. oprávněná osoba podle
§4 odst. 1, event. §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě, stěžovatel tvrdí, že
"u restitučního řízení podle zákona o půdě jde o zvláštní pozůstalostní řízení ohledně dosud ležící pozůstalosti po rakouském státním občanovi pro českého dědice". Je nesprávné, že původní vlastník musel mít čs. státní občanství. Stěžovatel se domnívá, že jako dědic je chráněn jako vlastník (čl. 11 Listiny základních práv a svobod);
* ve všech konfiskačních výměrech a listinách se uvádí, že je konfiskován majetek J. H. a nikoliv ležící pozůstalost po J. H. Konfiskační řízení je proto stiženo vadami způsobujícími jejich nicotnost, a proto nelze ani v současné době považovat konfiskaci za provedenou. Pozůstalost po původním vlastníkovi nebyla nikdy projednána v dědickém řízení; skutečnost, že dědické řízení nebylo ke dni podání ústavní stížnosti zahájeno, nelze přičítat k jeho tíži;
* obecný soud jej nepovažoval za oprávněnou osobu dle zákona o půdě, neboť nebyl čs. státním občanem, tento soud se nemýlí, že podle zákona o půdě v původním znění (nikoli ve znění jeho pozdějších změn) musel vlastník splňovat podmínku státního občanství a trvalého pobytu. Ode dne účinnosti zákona č. 93/1992 Sb. původní vlastník tyto podmínky splňovat nemusel;
* obecný soud odepřel stěžovateli právo na projednání pozůstalosti po původním vlastníkovi za použití efektivního postupu v dědickém řízení, přičemž ostatním občanům právo na dědictví neodpírá. Tím byl porušen princip rovnosti účastníků řízení (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod);
* v případě, že pobyt účastníka řízení (původního vlastníka) nebyl znám, resp. byl nezvěstný, byl správní orgán v konfiskačním řízení povinen ustanovit takové osobě procesního opatrovníka (§16 odst. 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb.), což se nestalo. Tyto vady, spolu s tím, že původní vlastník neměl možnost v tomto řízení prokázat, že během druhé světové války zůstal věrný Československé republice, způsobují nicotnost konfiskačních rozhodnutí.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se ruší rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jak je vpředu označen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), ve své ustálené rozhodovací praxi vytyčil meze zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, který je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly již proto, že ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Hradci Králové) je založeno na dostatečných skutkových zjištěních, na jejichž základě tento soud v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) vyvodil své právní závěry mající oporu v těchto skutkových zjištěních a své rozhodnutí v tomto směru postačujícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil (§157 odst. 2 o. s. ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, že stěžovatel nesplňuje podmínky oprávněné osoby dle restitučních zákonů (zákona o půdě) a že majetek přešel na stát v souladu s dekretem č. 12/1945 Sb., jako tzv. ležící pozůstalost, když šlo o majetek, který ke dni účinnosti tohoto dekretu (tj. k 23. 6. 1945) nenabyl případný dědic původního vlastníka, který zemřel dne 12. 5. 1945 (tj. před účinností dekretu). V souvislosti s ležící pozůstalostí (hereditas iacens) obecný soud správně odkázal na §547 věty třetí obecného obč. zák. z r. 1811, podle něhož před přijetím pozůstalosti dědicem hledělo se na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla v držení zemřelého. Konečné rozhodnutí obecného soudu je proto i v souladu s příslušnými ustanoveními hmotněprávními ustanoveními zákona o půdě; k porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) proto nedošlo.
Ostatně skutkově i právně obdobná problematika byla již Ústavním soudem, za účasti týchž účastníků řízení, řešena usnesením ve věci sp. zn. III. ÚS 33/01 (nepublikováno), v níž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; stejně tak jako v předchozím nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 170/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., vydání 1., č. 131, Praha 1998). Na rozhodovací důvody v těchto rozhodnutích, jako rozhodnutí obecně přístupných, lze stěžovatele odkázat, když nebylo důvodu se od této ustálené judikatury Ústavního soudu odchýlit.
K obsáhlým vývodům stěžovatele v ústavní stížnosti je nutno konstatovat, že důvodem přijetí restitučních zákonů (zákona o půdě, zák. č. 243/1992 Sb., a dalších) je zmírnění některých minulých majetkových křivd; z tohoto důvodu zákonodárce stanovil podmínky, na které je vydání věci vázáno. Splnění těchto podmínek bylo v dané věci posuzováno ve správním řízení, které bylo podrobeno přezkumu obecným (správním) soudem. Účelem tohoto řízení proto nemohlo být posuzování postupu, na jehož základě ke konfiskaci došlo (stěžovatelem tvrzené nicotnosti konfiskačních rozhodnutí), ani zkoumání stěžovatelem nikterak důkazně doložených tvrzení, že je dědicem původního vlastníka předmětných nemovitostí, tedy přenesení těžiště projednávané věci z působnosti naplnění podmínek pro vydání věci stanovené zákonem o půdě, resp. zákonem č. 243/1992 Sb., jimiž se na základě jeho tvrzení zabýval jak pozemkový úřad, tak i v souladu se zásadou dispoziční obecný soud, do roviny práva dědického (uplatnění takového nároku je vázáno na jiný procesní postup) a obecný soud mu proto nemohl odepřít právo na projednání jeho dědictví, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele, kterým se domáhá takového postupu, jsou již proto bezpředmětná.
Obdobně se stěžovatel mýlí, pokud tvrdil, že ode dne účinnosti novely zákona o půdě č. 93/1992 Sb. nemusí oprávněná osoba splňovat podmínku státního občanství; uvedenou novelou byla vypuštěna pouze podmínka trvalého pobytu, nikoliv však podmínka státního občanství ČSFR, resp. ČR (§4 odst. 1 zákona o půdě, ve znění této novely).
Závěrem pro úplnost je na místě dodat, že podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. přecházel majetek na československý stát dnem jeho účinnosti (tj. dnem
23. 6. 1945). Prováděná konfiskační rozhodnutí měla pouze deklaratorní a prováděcí charakter (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 39/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 60, Praha 1995), a i proto jsou bez významu tvrzení stěžovatele stran nicotnosti konfiskačních rozhodnutí, příp. procesně vadného postupu při jejich vydání.
Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost je dána jak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno, tak i povahou vývodů ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. března 2002