ECLI:CZ:US:2009:3.US.663.09.1
sp. zn. III. ÚS 663/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 129/15, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 12. 2008, č. j. 5 C 279/2008-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Prostějově napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalovanému P. Z. (zastoupeného ustanoveným opatrovníkem - advokátem), kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 013 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu však rozhodná smlouva o postoupení pohledávky ("č. 2007/044") je neplatným právním úkonem, neboť "nebyla podepsána jednající osobou na straně postupitele ani na straně postupníka", v důsledku čehož "nedošlo k postoupení pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., nynějšímu žalobci" a žalobce tudíž není ve vztahu k uplatněnému nároku aktivně legitimován.
Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že ji soud nevyzval k doplnění či opravě podání "ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.", měl-li za to, že je v některé části nesrozumitelné či neúplné, a stejně tak se jí nedostalo poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř., jestliže se "názor soudu" liší od účastníkova (stěžovatelka si uvědomuje, že toto poučení podává soud při jednání, z něhož se omluvila, poukazuje však na to, že se zde "jedná o specifickou situaci"). Tím podle jejího názoru nastal stav, kdy napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavku právní jistoty a minimální míry předvídatelnosti; nehledě na to, uvádí dále v ústavní stížnosti, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, resp. v odůvodnění neuvedl, z jakého důvodu tak neučinil, a to přesto, že předložené listinné důkazy dokládající pověření jiných osob k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byly pro právní závěr o nedostatku její aktivní věcné legitimace "klíčové". V podrobnostech k této námitce pak uvedla, že jako důkaz předložila kromě smlouvy o postoupení pohledávek též i fotokopie pověření osob zmocněných k jejímu podpisu; je přitom zjevné, že právě tyto listiny soud "zřejmě částečně přehlédl", čímž zatížil své rozhodnutí vadou, jež jej činí nepřezkoumatelným a protiústavním.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst.2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum rozhodující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívající v konstatované neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek, nezakládá ostatně pro stěžovatelku, resp. jí uplatněný nárok, finálně fatální důsledky.
Již jen pro informaci stěžovatelce je vhodné zaznamenat, že i když se lze ztotožnit s kritikou závěru obecného soudu o nedostatku způsobilé osoby k jednání za postupitele, neplatí totéž o jednání za postupníka (pověření pro jinou osobu vskutku doloženo nebylo), což však je pro soudem učiněný závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky postačující. Co do vytýkaného nedostatku poučení pak platí, že prostor pro postup podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. stejně jako podle §118 odst. 2 o. s. ř., jichž se stěžovatelka dožadovala, v dané věci k dispozici nebyl zcela zjevně; nešlo totiž ani o vadu žaloby ani o odlišnost v právním názoru. Neobstojí posléze ani námitka, že nebyly provedeny "všechny" navrhované důkazy, jelikož ty, které soud neprovedl, ku rozhodnému závěru, k němuž dospěl, provádět očividně nepotřeboval.
Právní názory, vyslovené v nálezu Ústavního soudu v jiné stěžovatelově věci (sp. zn. I. ÚS 1980/08), jsou do věci nyní posuzované nepřenositelné, a to pro zjevně odlišný skutkový i právní základ tam napadeného rozhodnutí. Tehdy obecný soud zamítl žalobu jednak z důvodu posléze oponovaného právního názoru na účinky uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a jednak proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně rozhodného skutku, totiž jízdy bez platné jízdenky žalovaným.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil
předseda senátu