ECLI:CZ:US:2009:3.US.749.08.1
sp. zn. III. ÚS 749/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007 č. j. 13 Cmo 44/2007-226 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006 č. j. 35 Cm 182/2001-159, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. prosince 2007 č. j. 13 Cmo 44/2007-226 Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006 č. j. 35 Cm 182/2001-159, jímž došlo k zamítnutí jeho žaloby, požadující, aby ze soupisu konkurzní podstaty přesně označeného úpadce došlo k vyloučení objektu k bydlení č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 a budovy č. p. 1861 na parc. č. 2031/16 a pozemku parc. č. 2047/16 - zastavěná plocha, to vše zapsáno na LV 1639 pro k. ú. Chodov, obec Praha 4, u Katastrálního úřadu Praha-město.
Tato rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen v ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Své výhrady (v rozsahu relevantním pro posouzení návrhu) formuloval tak, že je nesprávný závěr, dle něhož na něj nepřešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě §1 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolacímu soudu v této souvislosti nejprve vytkl, že se nezabýval jeho poukazem na odst. 2 citovaného ustanovení. Ohledně příslušných hospodářských smluv, o něž svá tvrzení opíral, oproti závěrům obecných soudů potom vyjádřil přesvědčení, že nejsou stiženy neplatností jednak proto, že byly podepsány osobami k tomu oprávněnými, jednak též i z toho důvodu, že nebyly uzavřeny s cílem obcházení zákona. To potud, že nemůže být vykládáno k jeho tíži nabytí účinnosti citovaného zákona den poté, co došlo k uzavření smlouvy, když takovýto postup zákon nezakazoval. Konečně také stěžovatel namítl, že se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s jím vznesenou námitkou vydržení, pročež se domáhal, aby Ústavní soud nejprve odložil vykonatelnost v záhlaví označených rozsudků a poté je nálezem zrušil.
Souběžně s ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů rovněž dovoláním.
O tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. 29 Cdo 2872/2008 tak, že (I.) se dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně požadavku na vyloučení budovy č. p. 1861 a pozemku parc. č. 2047/16 z konkurzní podstaty úpadce odmítá a dále (II.) ve zbývajícím rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007 č. j. 13 Cmo 44/2007-226 zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným; stejně postupuje soudce zpravodaj, je-li podaný návrh nepřípustný [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V rozsahu zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označeným usnesením Nejvyššího soudu je zřejmé, že za nastoleného procesního stavu nejsou (co do materiálního důsledku) vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Předmětná věc se objektivně (tímto dílem) totiž znovu "navrátila" do stadia odvolacího řízení, není pravomocně skončena, a tudíž jde o návrh nepřípustný (§75 odst. 1 cit. zákona).
Ohledně zbývající části návrhu relevantní jsou již rozhodovací důvody obecných soudů, připínající se k vyvození závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy v důsledku obcházení zákona. Zde postačí stran úsudku o nikoliv svévolném hodnocení obecných soudů (čl. 1 odst. 1 a contrario, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat na obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007 sp. zn. 29 Odo 1191/2007 (www.nsoud.cz), na nějž ostatně i Nejvyšší soud na podporu svého názoru v usnesení vydaném k dovolání stěžovatele poukazuje (srov. i nálezy sp. zn. II. ÚS 42/94, I. ÚS 77/03 a I. ÚS 642/03).
Pakliže závěr o obcházení zákona je sám o sobě způsobilý podložit konstatování o neplatnosti smlouvy, tj. je takto podmínkou dostatečnou, je nadbytečné zabývat se tvrzeními, dle nichž byla příslušná smlouva podepsána osobami k tomu oprávněnými. V návaznosti na uvedené pro úplnost se připojuje, že otázkou podřazení pod §1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se odvolací soud zabýval, nicméně v tomto směru v kontextu uvedeného stěžovateli nepřisvědčil (s. 10 v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ve vztahu k námitce vydržení stěžovatel netvrdí, že by ji uplatnil v řízení před odvolacím soudem, a tudíž k ní (z této pozice nahlíženo) coby novu uplatněnému ex post nemohlo být přihlédnuto z důvodu materiální subsidiarity ústavní stížnosti (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01).
V důsledku řečeného bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ohledně návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal naplnění podmínek obsažených v §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. [§43 odst. 2 písm. a) cit. zákona]. Předmětný institut aplikuje v intencích své rozhodovací praxe zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 258/03, III. ÚS 501/03, III. ÚS 521/05, II. ÚS 536/08, IV. ÚS 1778/08).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu