ECLI:CZ:US:2009:3.US.760.09.1
sp. zn. III. ÚS 760/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem Dobříš, Pleskotova 1698 (adresa pro doručování: Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3), proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 4 T 58/2006 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 8 To 141/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením krajského soudu byla stěžovateli - v trestním řízení ustanovenému obhájci - podle §151 odst. 3 tr. řádu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 878 520 Kč; jeho stížnosti vrchní soud zčásti vyhověl (co do nákladů obhajoby v dovolacím řízení) a rovněž napadeným usnesením stanovil výši tohoto stěžovatelova nároku v částce 881 341 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel s těmito rozhodnutími obsáhle polemizuje; znovu namítá, že 1/ za období od 9. 5. 2005 do 31. 8. 2006 mělo být pro stanovení jeho odměny stíhané jednání obviněného posouzeno jakožto nikoli jediný skutek, resp. pokračující trestný čin, nýbrž bylo namístě vycházet z existence "čtyř samostatných skutků", 2/ nesprávně nebyla odměna zvýšena podle §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátního tarifu"), a konečně brojí 3/ proti tomu, že mu nebyla přiznána odměna za "další porady s klientem" ve dnech 23. 9. a 8. 11. 2005 a 12. 1. 2006, a zpochybňuje závěry obecných soudů, že nebyly dostatečně doloženy.
Ústavněprávní znaky své věci pak stěžovatel spatřuje v založení obhajoby ustanovením soudu, tedy v situaci, kdy obhájce má "jen velmi omezené možnosti obhajobu daného klienta odmítnout"; tím podle jeho názoru "vzrůstá význam oprávněného očekávání ... a rovněž nutnost, aby soud, který po ukončení obhajoby rozhoduje o odměně ustanoveného obhájce, své rozhodnutí jednoznačně odůvodnil tak, aby bylo přezkoumatelné a nevznikaly pochybnosti o jeho zákonnosti". Tyto podmínky - se zřetelem k prezentované oponentuře rozhodným závěrům obecných soudů - v jeho věci splněny nejsou, a obecné soudy se podle stěžovatele rovněž odchýlily od nálezu ze dne 5. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 244/95, v němž Ústavní soud "mimo jiné konstatoval", že při posuzování rozhodnutí o přiznání odměny ustanovenému obhájci "z hlediska ústavního je rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou, narušující princip proporcionality, tj. způsobem, spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny". Napadená usnesení podle stěžovatele rozdílem ("absolutním i relativním") odměny jím vyúčtované na straně jedné a soudy přiznané na straně druhé tato hlediska "proporcionality" porušila prý způsobem extrémním, čímž došlo i porušení jeho základních práv.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení. O úspěchu ústavní stížnosti naopak nelze uvažovat v situaci, kdy stěžovateli taková újma - byť i hypoteticky vadným ("nesprávným") rozhodnutím - nevznikla, a vzniknout ani nemohla.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což výlučně v daném případě může jít) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Její podstatou je totiž toliko námitka, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradách ve smyslu §151 odst. 3 tr. řádu "nesprávně" aplikovaly konkrétní ustanovení advokátního tarifu, a to ve všech třech dílčích argumentačních rovinách, jež stěžovatel v ústavní stížnosti otevřel; tím však není ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů, a stěžovatel - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu, a ačkoli stěžovatel uznává, že Ústavní soud "fakticky další instancí" není, přesto se k němu právě takto obrací, a to proto (jak výslovně konstatuje), že již "řádný opravný prostředek" k dispozici nemá.
Ústavnímu soudu se přísluší omezit na zjištění, že se všemi stěžovatelovými námitkami se obecné soudy - a to způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vypořádaly, odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí jsou racionální a srozumitelná, a naopak o nedostatku "jednoznačného" odůvodnění, natožpak o jejich "nepřezkoumatelnosti", nemůže být řeč.
I kdyby mohly být námitky stěžovatele hodnoceny jako relevantní (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní význam zjevně postrádají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06).
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval již ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96, na něž stěžovatel ostatně sám nepřímo odkazuje. Zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 60/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, str. 9 a násl.).
Existenci naznačené "intenzity" zásahu v projednávané věci rozhodně dovodit nelze, neboť stěžovateli nepříznivé závěry obecných soudů (jak již bylo v jiné souvislosti výše konstatováno) nepostrádají racionální základnu, lze je rozumně zastávat, a na nich založená rozhodnutí tím nejsou ani nepředvídatelná ani svévolná. Co do stěžovatelem tvrzeného porušení principu proporcionality je přiléhavé poznamenat, že je samozřejmě nelze identifikovat s pouhou relací mezi soudy stanovenou odměnou a odměnou, jež by mu podle jeho výkladu advokátního tarifu měla náležet; případný, i zřejmý nepoměr sám o sobě "extrémním případem porušení práva", jak stěžovatel míní, očividně není.
Poukazoval-li dále na specifické založení postavení obhájce, a tím přísnějších požadavků na "spravedlivý proces", je vhodné stěžovateli připomenout i protisměrně působící závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii, dle kterých dává advokát zápisem do seznamu advokátů z ústavního hlediska předběžný souhlas mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno, za výhody současně poskytované, jeho právo na zisk z podnikání, a to právě ve smyslu jím dovolávaného čl. 11 Listiny.
Z řečeného je tedy přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou. O excesivní vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde, a nic jiného "ve hře" vskutku nebylo.
Tím je shora předznačený úsudek, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2009
Jan Musil
předseda senátu