Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 22.01.2009, sp. zn. III. ÚS 905/06 [ nález / MUCHA / výz-4 ],paralelní citace: N 13/52 SbNU 131 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:3.US.905.06.1
Ke konstitutivnímu charakteru rozhodnutí soudů o zvýšení nájemného a účinku těchto rozhodnutí pro futuro
Právní větaPožadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že "i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.
ECLI:CZ:US:2009:3.US.905.06.1
sp. zn. III. ÚS 905/06NálezNález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 22. ledna 2009 sp. zn. III. ÚS 905/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L. proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. 62 Co 306/2006-58 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 9 C 24/2005-42, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným obvyklým v daném místě a čase, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení.VýrokRozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. 62 Co 306/2006-58 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 9 C 24/2005-42 se ruší.Odůvodnění:Ústavní stížností ze dne 11. 12. 2006, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006 č. j. 62 Co 306/2006-58, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 1. 2006 č. j. 9 C 24/2005-42, a to pro porušení čl. 36Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, stěžovatel se žalobou podanou proti RNDr. J. Š. domáhal zaplacení částky 10 800 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat rozdíl mezi nájemným, jež žalovaný stěžovateli platil (tzv. regulované nájemné), a nájemným obvyklým v daném místě a čase, a to za období od 20. 3. 2003 do 30. 4. 2003 (takto krátké období bylo stěžovatelem zvoleno z důvodu úspory nákladů spojených s uplatněním daného nároku a soudní rozhodnutí mělo být precedentem pro uplatnění nároku na další období). Ústavní stížností napadeným rozsudkem však obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl totiž k závěru, že po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 chybí právní předpis předpokládaný v §696občanského zákoníku, který umožňoval jednostranné zvýšení nájemného. Pokud nájemce se zvýšením nájemného nesouhlasí, není možno si jeho souhlas vynucovat, resp. chybějící dohodu nahrazovat rozhodnutím soudu.Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání, odvolací soud jej jako věcně správný potvrdil. Vycházel z toho, že po rozhodnutí obvodního soudu Ústavní soud vydal dne 28. 2. 2006 nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dne 6. 4. 2006 nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb., a svazek 41, nález č. 80), dle nichž obecné soudy "mají rozhodovat o zvýšení nájemného, avšak vždy má jít o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí do budoucna (pro futuro)", a proto není možné určovat či zvyšovat původně regulované nájemné zpětně, jak požadoval stěžovatel. Současně konstatoval, že nemělo smysl podle §5občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") poučovat stěžovatele o možnosti změnit žalobní petit, neboť tato změna není ve smyslu §216 odst. 2o. s. ř. přípustná, ovšem i kdyby přípustná byla, nebyla by vzhledem k ustanovení §95 odst. 2o. s. ř. (patrně) připuštěna. Možno dodat, že rozsudek odvolacího soudu stěžovatel souběžně napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2007 č. j. 26 Cdo 1747/2007-73 jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a)o. s. ř. odmítl.V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že nebyly dodrženy podmínky řádného procesu, neboť mu soud neposkytl ochranu tak, jak stanovil Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a neseznámil jej s principy dotváření práva, takže on nemohl nijak reagovat. K tomu uvádí, že pronajímatelé uplatňují své nároky na zvýšení nájemného žalobami na určení či na plnění, jež opírají o různé právní důvody (náhrada škody, bezdůvodné obohacení). Tato rozdílnost prý byla Ústavnímu soudu známa, a proto uložil obecným soudům poskytovat širší poučení, než je obvyklé, aby se účastníci měli možnost seznámit s principy dotváření práva.Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze shledal ústavní stížnost neopodstatněnou a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obvodní soud vyslovil názor, že právo stěžovatele na řádný proces nebylo před soudy obou stupňů porušeno, že rozhodoval ještě před vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a že odvolací soud již se znalostí tohoto nálezu rozhodoval a právní názor v něm obsažený respektoval, přičemž v odůvodnění podrobně vyložil svůj procesní postup. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. RNDr. J. Š. se postavení vedlejšího účastníka omisivně vzdal. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahují žádné nové skutečnosti či argumenty, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal.Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.Podle ustanovení §44 odst. 2zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.Zamítavé rozhodnutí obecných soudů vychází z názoru, že v daném případě nelze žalovat "na plnění", tedy že pronajímatel nemůže žalovat nájemce, který platí tzv. regulované nájemné, na zaplacení adekvátního nájemného [tj. nájemného, které on považuje za souladné se svými ústavně zaručenými právy, jak plyne z judikatury Ústavního soudu k dané problematice (viz níže)] zpětně, a že poučení stran případné změny žalobního návrhu podle §5o. s. ř. se stěžovateli v řízení před soudem prvního stupně nemohlo dostat vzhledem k tomu, že tento soud rozhodoval ještě před vydáním nálezů sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05 (oba viz výše) a v řízení před odvolacím soudem by takové poučení nemělo žádný smysl pro nepřípustnost změny návrhu podle §216 odst. 2o. s. ř.Byť soud prvního stupně rozhodoval bez znalosti právních názorů Ústavního soudu vyslovených mj. ve výše uvedených nálezech sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 489/05, nic to nemění na tom, že v oblasti tzv. regulovaného nájemného vznikl protiústavní stav, kdy byla v důsledku nečinnosti zákonodárce porušována základní práva pronajímatelů - vlastníků nájemních bytů (konkrétně pak právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11Listiny), což Ústavní soud opakovaně konstatoval ve svých nálezech ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a ze dne 19. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb. ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb.; svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb., svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.).S ohledem na výše uvedené zde musela v době, kdy obecné soudy (tedy i soud prvního stupně) rozhodovaly stěžovatelovu věc, existovat povinnost těchto soudů deklarovaná Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05: "Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.".Ovšem již předtím Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34) připomněl, že "nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů". Smyslem předchozích rozhodnutí bylo, uvádí se zde, "odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv", přičemž "deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90Ústavy České republiky) a základních práv (čl. 4Ústavy České republiky) jednotlivce.". Podle Ústavního soudu "je proto na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4Listiny.".Shodně ve věci sp. zn. II. ÚS 361/06 Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 7. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 117) zdůraznil, že "je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae.".Odepření spravedlnosti konstatoval Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 118), jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006 sp. zn. 26 Cdo 983/2005, jestliže obecné soudy odmítly požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy; poznamenal, že zákonodárce ji přijal až zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, avšak v dané věci se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, neexistoval.Obdobné právní názory vyjádřil Ústavní soud i v nálezech ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 47/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64, svazek 41, nález č. 80, svazek 41, nález č. 102, svazek 42, nález č. 137), dále ze dne 9. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 125), a vychází z nich i nepublikované usnesení ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, jakož i nálezy ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08, ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, nálezy č. 152 a č. 158) a nepublikovaná usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, jakož i ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06 (rozhodnutí neuveřejněná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).V nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), kterého se dovolával v dané věci odvolací soud, pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.Ve výše uvedených věcech, v nichž ingeroval Ústavní soud, šlo přitom o žaloby pronajímatelů proti nájemcům, zcela srovnatelné s tou, již uplatnil stěžovatel ve věci posuzované. Poskytnutí soudní ochrany stěžovateli bylo v posuzované věci myslitelné již před soudem prvního stupně, i když v rámci soustavy obecných soudů by to bylo patrně odsouzeno k neúspěchu. Odvolací soud však již rozhodoval za situace, kdy se Ústavní soud k dané problematice výslovně a opakovaně vyjádřil (viz "starší" nálezy Ústavního soudu uvedené výše), takže mu bylo (resp. mělo být) zcela zřejmé, že postup soudu prvního stupně není s těmito názory souladný, resp. že je protiústavní.Pokud se odvolací soud odvolal na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ohledně dotváření objektivního práva obecnými soudy (jen) "konstitutivním rozhodnutím (pro futuro)", Ústavní soud je nucen tuto argumentaci odmítnout, a to s poukazem na nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 216), vydaný v obdobné věci téhož stěžovatele. V něm Ústavní soud konstatoval následující:"V usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 (jakož i posléze v usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07 a ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 294/06) Ústavní soud nabídl možnost rozšířit procesní dispozice pro občanskoprávní uplatnění nároků vycházejících z nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (též ve vztahu k zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05) na základě důkladného zvážení, o jakém návrhu (pronajímatele proti nájemci) lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, mimo jiné i se zřetelem k otázce, zda lze vskutku nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) a zda co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro" pak by neměl být pominut výklad, že "do budoucna" může znamenat pouhé "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti (nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy), vztažené k době vymezené žalobou, resp. do rozhodnutí soudu.Obdobně v nálezu ze dne 9. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 Ústavní soud k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (oba viz výše) uvedl (v situaci, kdy žaloba před obecnými soudy byla podána již 5. 8. 2004), že má-li mít v něm vyslovená podmínka "rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu" (shodně viz nález ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1133/08 - viz výše).Ostatně ve všech případech, kdy Ústavní soud přistoupil ke kasaci zamítavých rozhodnutí obecných soudů, bylo předmětem řízení "nájemné" za dobu minulou, což platí i o věci posuzované nálezem sp. zn. I. ÚS 489/05, jakož i o věcech dalších, na které rovněž dovolací soud poukázal (sp. zn. II. ÚS 121/06, II. ÚS 361/06 a IV. ÚS 111/06 - všechny viz výše).Z toho lze učinit závěr, že požadavek adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že "i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou.Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (taková potřeba zde nevyvstává), nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok, vztažený k době minulé, uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby [...] - by obecné soudy požadavku zajistit "proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů" žalujících pronajímatelů (vlastníků) dostát ani nemohly.".Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbývá, než i v nyní posuzované věci konstatovat, že odvolací soud při svém rozhodování ignoroval názory Ústavního soudu, resp. pokud již jeho názor reflektoval, učinil tak, aniž by vystihl jeho účel a smysl. Tímto způsobem porušil čl. 89 odst. 2Ústavy České republiky a potažmo i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny. Posledně uvedené ustanovení pak porušil i nalézací soud, neboť se odmítl věcně zabývat stěžovatelovou žalobou, a neposkytl mu tak ochranu, jde-li o jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví. Materiálně hodnoceno, pak soudy obou stupňů byl v neprospěch stěžovatele - z důvodů vyjádřených v odůvodněních shora označených nálezů Ústavního soudu, na něž i v tomto případe postačuje odkázat - porušen rovněž čl. 11 odst. 1 a 4Listiny.S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Jana MusilaNesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 905/06 a podle §22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:1. Skutkový a právní stav v této věci je velmi podobný stavu posuzovanému již ve věci téhož stěžovatele projednávané pod sp. zn. III. ÚS 3158/07 (v níž figurují i totožné strany předchozího občanskoprávního sporu). Již v této předchozí věci jsem uplatnil odlišné stanovisko, na jehož argumentaci odkazuji též nyní (text je dostupný v databázi Nalus http://nalus.usoud.cz).2. Skutkový a procesní stav v nynější věci je tento: a) Stěžovatel jako vlastník nájemního domu se svou žalobou podanou nalézacímu soudu dne 25. 1. 2005 domáhal, aby mu žalovaný nájemce zaplatil z titulu nezaplaceného nájemného částku 10 800 Kč. Takto žalobcem vyčíslená částka má představovat měsíční nájemné obvyklé v daném místě a čase, které vypočetl žalobce na částku Kč 135/1 m2; žalovaný do té doby platil pouze tzv. regulované nájemné, naposledy ve výši Kč 1 775 měsíčně. b) Žalobce požadoval zaplacení zvýšeného nájemného za období od 20. března 2003 do 30. dubna 2003.3. Kasační nález Ústavního soudu, rušící předchozí rozhodnutí obecných soudů, kterými byla žaloba zamítnuta, vychází tedy z předpokladu, že obecné soudy mohou konstitutivně rozhodnout o zvýšení nájemného za období vymezené žalobcem v žalobním petitu i tehdy, jde-li o dobu před podáním žaloby. S takovým názorem nesouhlasím.4. Jakkoli se lze ztotožnit s hodnocením obsaženým v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že legislativní úprava cenové regulace nájemného v bytech (před přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 31. 3. 2006) byla velmi nevyhovující, přece jen nelze pustit ze zřetele, že i v tomto období byl nájem bytu primárně závazkovým vztahem. 5. I za situace, kdy nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vzhledem k nečinnosti zákonodárce obecně připustil možnost zásahu do obsahu tohoto vztahu konstitutivním soudním rozhodnutím (zvýšením nájemného), je třeba respektovat proporcionalitu takového zásahu s přihlédnutím k oběma smluvním stranám, tj. k pronajímateli i k nájemci. Tato proporcionalita je podle mého názoru hrubě porušena, jestliže zvýšení nájemného by se mělo týkat i období před podáním žaloby.6. Znovu poukazuji na názor obsažený ve vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 3158/07, že totiž "nájemné, resp. nájemní smlouva je institutem obligačního práva, založeného na principu autonomie vůle, a proto je výše nájemného především předmětem dohody smluvních stran. Podle výše nájemného, na kterou je pronajímatel ochoten přistoupit, se nájemce rozhoduje, zda bude v pronajímaném bytě bydlet nebo zvolí jiný byt s jinou výší nájemného. Jestliže by soud na návrh pronajímatele mohl nájemné (často několikanásobně) zvýšit i se zpětnou účinností, byla by tím popřena autonomie vůle nájemce nájemní vztah za změněných podmínek vypovědět a přestěhovat se do bytu s nájemným nižším, které by odpovídalo jeho finančním možnostem. Navíc dotváří-li soud svým rozhodnutím o zvýšení nájemného objektivní právo, resp. stanoví práva a povinnosti stran (a nikoli pouze konstatuje, co právem jest), nemůže tak činit se zpětnou účinností, neboť by takový postup byl v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Není-li za nečinnost zákonodárce při vydávání předpisů o zvyšování nájemného odpovědný pronajímatel, není za ni odpovědný ani nájemce, a je proto třeba hledat v souladu s principem proporcionality řešení, které obě smluvní strany co nejméně poškodí.".7. Upozorňuji na to, že období, za něž je v této věci požadováno zvýšení nájemného (tj. od 20. března 2003 do 30. dubna 2003), zasahuje do ještě vzdálenější minulosti, než tomu bylo ve věci sp. zn. III. ÚS 3158/07 (v níž šlo o dobu od 1. května 2003 do 31. prosince 2005). Nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který obsahuje zásadní pokyny, jimiž se mají obecné soudy při stanovení zvýšeného nájemného řídit, byl vydán až dne 28. 2. 2006, jiný nález se zásadním významem pro tuto problematiku pod sp. zn. I. ÚS 489/05 byl přijat dne 6. 4. 2006.8. Počátkem období, od něhož lze uvažovat o zvýšení nájemného konstitutivním soudním rozhodnutím, je podle mého názoru teprve okamžik, odkdy nájemce může reálně reagovat na konkrétní skutkové a právní argumenty uplatněné pronajímatelem v žalobě, domáhající se zvýšení nájemného. Takovým okamžikem tedy může být až okamžik, kdy žaloba, v níž je nárok pronajímatele přesně specifikován, byla podána u soudu. Jedině takové řešení umožňuje zohlednit autonomní zájmy obou smluvních stran (pronajímatele a nájemce) a vyhovuje principu proporcionality.9. Nesouhlasím také s názorem vysloveným v kasačním nálezu, že obecné soudy prý nerespektovaly či ignorovaly právní názory vyslovené v předchozích nálezech Ústavního soudu, čímž měly porušit princip závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, zakotvený v článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.Konstatuji, že plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 se k otázce počátku období, za něž lze zvýšit nájemné, explicite nevyjadřuje.V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 je vysloveno, že "... při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo" a že "... je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".V nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 je vysloveno, že nálezy Ústavního soudu vycházejí z kautely "o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby".Rozhodnutí obecných soudů v této věci jsou s těmito dřívějšími nálezy Ústavního soudu souladná.Ze všech těchto důvodů se domnívám, že ústavní stížnost stěžovatele J. L. měla být zamítnuta.