ECLI:CZ:US:2009:3.US.922.09.1
sp. zn. III. ÚS 922/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 11. června 2009 sp. zn. III. ÚS 922/09 ve věci ústavní stížnosti T. P. proti výrokům o nákladech řízení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009 č. j. 8 Ca 99/2008-145 a č. j. 8 Ca 172/2008-148, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka.
Výrok
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009 č. j. 8 Ca 99/2008-145 a č. j. 8 Ca 172/2008-148 se ve výrocích o nákladech řízení (sub II) zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil výroky o nákladech řízení obsažené v záhlaví označených rozsudcích Městského soudu v Praze (dále též "městský soud").
Žalobami na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se stěžovatel domáhal, aby žalovanému Ministerstvu spravedlnosti bylo uloženo "rozhodnout do tří dnů od právní moci rozsudku o odvolání žalobce", jež směřovala proti rozhodnutí místopředsedy Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 3. 2006 č. j. Spr. 603/2006 a rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 3. 2006 č. j. Spr. 4001/2006-3.
Městský soud v Praze, poté co jeho předchozí rozhodnutí (ze dne 25. 8. 2006 č. j. 8 Ca 176/2006-29, č. j. 8 Ca 177/2006-29, ze dne 30. 8. 2008 č. j. 8 Ca 233/2007-79, ze dne 7. 9. 2008 č. j. 8 Ca 241/2007-81, ze dne 27. 6. 2008 č. j. 8 Ca 172/2008-115, č. j. 9 Ca 99/2008-113) byla k podaným kasačním stížnostem rozhodnutími Nejvyššího správního soudu zrušena, žalobám stěžovatele rozhodnutími ze dne 7. 4. 2009 č. j. 8 Ca 172/2008-148 a č. j. 8 Ca 99/2008-144 vyhověl; nyní napadenými výroky o nákladech řízení pak rozhodl v obou věcech shodně tak, že uložil žalovanému zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 10 000 Kč. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil (rovněž v obou věcech shodně) s odkazem na §60 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") s tím, že náklady řízení úspěšného žalobce se sestávají ze zaplacených soudních poplatků z podané žaloby a tří kasačních stížností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu napadenými rozhodnutími byla přiznána toliko náhrada nákladů spočívající v zaplacených soudních poplatcích, nikoliv však již náklady jeho právního zastoupení v těchto řízeních, a to aniž by soud - ve vztahu k nim - své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že "vzhledem k osobnosti stěžovatele" si neuvědomil okolnost jeho zastoupení advokátem, a opomenul tak "započíst náklady řízení takovéhoto druhu".
Vedlejší účastník (Ministerstvo spravedlnosti) sdělil, že neměl důvod výrok soudu o nákladech řízení zpochybňovat a že náklady soudem přiznané již stěžovateli uhradil.
V replice k vyjádření městského soudu stěžovatel uvedl, že ač je městským soudem naznačená "kalkulace" částky jeho nákladů právního zastoupení v podstatném nesouladu s platným právem, není namístě, aby se tím "v detailní úrovni" zabýval Ústavní soud.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 172/2008 a sp. zn. 8 Ca 99/2008 se podává, že v těchto řízeních (byť nikoli souvisle) byl stěžovatel zastoupen advokátem, a zastoupen byl i v řízeních o kasačních stížnostech (§105 odst. 2 s. ř. s.), jež opakovaně proti rozhodnutím městského soudu v obou právních věcech podával. Při rozhodování dne 7. 4. 2009 však městský soud tuto okolnost (její nákladový průmět) pominul, resp. ji očividně přehlédl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitka stěžovatele - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což činí tvrzením, že obecný soud v rozporu s procesními pravidly mu nepřiznal právo na náhradu všech nákladů, jež mu v souvislosti s řízeními o žalobách na nečinnost správního orgánu vznikly.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze, ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.". Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavněprávní dimenze" zejména tehdy, jestliže "postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu". To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát (nález sp. zn. III. ÚS 290/06).
Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud - přes svoji deklarovanou zdrženlivost - za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou (viz výše), svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Uvedené závěry jsou významné též pro posouzení postupu a rozhodnutí správního soudu v obou ústavní stížností dotčených věcech, neboť těmito "kvalifikovanými" vadami napadená rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení vskutku trpí již tím, že se soud nedostatečně seznámil s obsahem příslušných spisů a pominul (přehlédl) existenci zastoupení stěžovatele advokátem; v důsledku toho učinil evidentně nesprávný závěr, že stěžovateli přísluší pouze náhrada těch nákladů, jež vynaložil k zaplacení soudních poplatků ze správních žalob a kasačních stížností. Přitom, z pohledu vlastního odůvodnění rozhodnutí, jen tato okolnost (prosté opomenutí) byla důvodem, pro který stěžovateli proti žalovanému náhradu nákladů řízení v plném rozsahu nepřiznal.
Ve smyslu shora prezentovaného výkladu zásad (a hranic) ústavněprávního přezkumu je zřejmé, že tím nastala situace, jež je způsobilá založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Lze proto shrnout, že napadenými rozhodnutími Městského soudu v Praze bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě musel Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009 č. j. 8 Ca 99/2008-145 a č. j. 8 Ca 172/2008-148 Ústavní soud ve výrocích o nákladech řízení (sub II) podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tudíž zrušil.