ECLI:CZ:US:2009:4.US.1015.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1015/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., právně zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Šantova 2, směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2009, č.j. 0 Nt 821/2008-28, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2009, sp. zn. 1 To 77/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky pro podání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na osobní svobodu, právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a nebýt vzat do vazby leč z důvodu a na dobu stanovenou v zákoně, zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora citovaným rozhodnutím Okresní soud v Olomouci zamítnul žádost stěžovatele o propuštění z vazby, když shledal, že důvody dané v §67 písm. a) trestního zákona trvají i nadále. Dále nepřijal nabídku v usnesení jmenovaných osob na převzetí záruky za chování stěžovatele. Jako nedostatečný nebyl rovněž přijat písemný slib stěžovatele a nebyl stanoven dohled probačního úředníka.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě shora napadeným usnesením zamítl a ani on nestanovil dohled probačního úředníka.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci soud rozhodoval na základě žádosti o propuštění. Při výslechu pak stěžovatel předložil záruky dalších důvěryhodných osob. Přesto soud prvého stupně rozhodl jak výše uvedeno. Stížnostní soud pak nerozhodoval o písemné záruce a o nabídce třetích osob vůbec, což odůvodnil tím, že tyto nebyly ke stížnosti přiloženy. Stěžovatel však má za to, že měly být součástí spisu soudu prvého stupně a nebylo je třeba znovu přikládat.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že jeho práva byla porušena tím, že byl zbaven osobní svobody ač k tomu nejsou zákonné důvody. Obecné soudy opřely své rozhodnutí o hrozbu vysokým trestem (stíhání pro trestný čin zpronevěry; §248 odst. 1 a 4 trestního zákona, hrozba trestu 5 - 12 let), přestože dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, lze útěkovou vazbu nařídit za situace, kdy lze přepokládat trest nejméně ve výši osmi let, za současné hrozby, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Samotná hrozba trestu není postačující.
Stěžovatel argumentoval tím, že dle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 352/09 musí závěry soudů o nezbytnosti vazby vyplynout z logicky zjištěného skutkového stavu. Ve stěžovatelově případě však přepokládané okolnosti nenastaly. Z rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci nejsou patrné ani důvody, pro které nebyly přijaty předložené záruky, a odůvodnění rozhodnutí proto není přezkoumatelné.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřili předseda senátu Krajského soudu v Ostravě a soudkyně Okresního soudu v Olomouci. Oba účastníci shodně odkázali na svá napadená rozhodnutí. Uvedená vyjádření tedy nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice stěžovateli nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145; www.judikatura.cz).
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel je stíhán pro trestný čin zpronevěry, přičemž zjištěná škoda převyšuje částku 18.000.000,- Kč a doposud provedená dokazování nenasvědčují, že by mohlo dojít k překvalifikování na mírnější trestnou činnost. Tyto okolnosti zcela evidentně vedly obecné soudy k závěru o potřebě ponechat stěžovatele ve vazbě, a to za situace, kdy u ústního jednání, jehož se osobně zúčastnil, stěžovatel předložil veškeré, dle jeho názoru relevantní, skutečnosti, na jejichž základě by měl být z vazby propuštěn.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že rozhodování o vazbě nelze chápat samostatně jako vlastní rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je institutem, sloužícím k dosažení účelu trestního řízení, kdy rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti a nikoliv jistoty. Nelze totiž vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný se zachová způsobem, který předvídá §67 trestního řádu. V takovém případě by vazba jakožto institut prevence pozbyl smyslu.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k naříkanému zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Soudy řádně uvedly okolnosti, pro které rozhodly nevyhovět požadavku stěžovatele na propuštění z vazby a proč nepřijaly jím nabízené záruky. Krajský soud dále specifikoval závažnost jednání pro které je stěžovatel stíhán a tím i nebezpečí, že by mohl stěžovatel, v případě propuštění z vazby, uprchnout nebo se skrývat. Soudy tedy jasně vysvětlily důvody svého rozhodnutí a to i s ohledem na zmíněnou judikaturu Ústavního soudu.
Pokud se týká nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, na nějž stěžovatel poukazoval, plyne z něj, že"...dle §67 písm. a) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, ... přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi.". Dále citovaný nález uvádí, že "Výklad zákonné podmínky ‚hrozby' vysokým trestem Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. ‚Hrozbou vysokým trestem' lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.". Pokud v projednávané věci stížnostní soud užil obrat, "...že při uznání vinným obviněného může být uložen (trest) již jako nepodmíněný a to důrazný.", lze takové konstatování chápat jako projev zhodnocení okolností případu a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání, resp. stěžovatelem požadovanou hranici osmi let.
V duchu téhož nálezu má obviněný právo namítat a prokazovat okolnosti, jež důvodnou obavu eliminují, a tím vylučují aplikaci předmětného vazebního důvodu. Bude však na obecném soudu, aby posoudil, zda namítané okolnosti jsou na tolik významné, že skutečně směřují proti ponechání ve vazbě.
Při zjišťování aktuálního stavu řízení Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 2. března 2009, č.j. 2 KZV 52/2008-169, byl stěžovatel ponechán ve vazbě a stížnosti proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, dne 20. března 2009, pod. sp. zn. 1 To 118/2009, zamítl.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu