ECLI:CZ:US:2009:4.US.1149.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1149/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatele MUDr. K. H., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Peškem, Březanova 84/I, Třeboň, proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. 9 C 512/2000, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2005 sp. zn. 7 Co 1591/2005 a Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 22 Cdo 291/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem domáhal zrušení rozsudků nalézacího soudu a odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o vypořádání majetku ze zaniklého manželství mezi jím a A. H. Stěžovatel je toho názoru, že v proběhlém soudním řízení došlo k odepření spravedlnosti a tím k zásahu do jeho základních práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stížnost je podávána ve sporu zahájeném dne 9. 6. 2000 a vedeném v intencích o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to i po jeho novelizaci - viz část dvanáctá, hlava I., přechodná a závěrečná ustanovení k části první, čl. 17. Odepření spravedlnosti spatřuje stěžovatel mimo jiné v tom, že Nejvyšší soud odmítl dovolání podané z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, aniž vzal v potaz, že dovolání připustil odvolací soud v souladu s ustanovením §239 odst. 1. Nalézací a odvolací soudy se zabývaly předloženým předmětem sporu vypořádání SJM a následně rozhodly o vypořádání BSM, což je zákonem zcela jinak definovaný právní titul. Další námitka stěžovatele je směřována k vadné interpretaci předložených a protokolovaných listinných důkazů. Tyto důkazy nalézací soud vůbec neakceptoval, resp. výpis z účtu interpretoval zcela nesprávně. Odvolací soud pak naopak smlouvu o půjčce interpretoval jako vlastní vklad a výpis z účtu ČSTSP neakceptoval.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení základního práva na spravedlivý proces došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud v tomto případě nezjistil.
Namítá-li stěžovatel nesprávnou aplikaci přechodných ustanovení novely o. s. ř., která byla publikovaná ve Sbírce zákonu pod označením 30/2000, nelze se s ním ztotožnit. Rozpor má být založen především v užití intertemporálních ustanovení, která upravují problematiku aplikace původní a nové právní úpravy. Zmíněný zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2001 s tím, že dotčené řízení bylo zahájeno v průběhu roku 2000. Je tedy zřejmé, že soudy se musely při řešení předloženého případu zabývat otázkou, kterou právní úpravu mají aplikovat, zda-li původní či novou. Část dvanáctá hlava první, odstavec jedna k tomu uvádí následující "Není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány". Z uvedeného je zřejmé, že pokud není dále stanoveno jinak, použije se i na řízení zahájená v roce 2000 nová právní úprava. Dle náhledu Ústavního soudu nelze z žádného následujícího odstavce dovodit, že by obecné soudy měly ve sporném případě postupovat podle původní právní úpravy. Naopak dikce odstavce jedna je zcela jasná a soudy neměly jinou možnost, než věc projednat podle nové právní úpravy. Ve stěžovatelem zmíněném odstavci 17., který se vztahuje k dovolání, je uvedeno "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.". Jelikož soudní řízení nebylo vedeno podle předchozích právních předpisů, je logické, že i dovolací řízení bylo posouzeno podle stávající právní úpravy a nikoli dle úpravy původní.
Další námitkou stěžovatele byl rozpor mezi tím, čeho se vedlejší účastnice domáhá, tj. vypořádání společného jmění manželů, a tím o čem bylo rozhodnuto, tj. o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Uvedeným rozporem se dle náhledu Ústavního soudu dostatečně zabývaly již příslušné obecné soudy, které vzaly za podstatnou tu skutečnost, že se bývalá manželka stěžovatele domáhala vypořádání majetku, který si účastníci pořídili za trvání manželství, které zaniklo rozvodem dne 10. 6. 1997, přičemž právní úprava právního institutu společné jmění manželů nabyla účinnosti teprve od 1. 8. 1998. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že soudy musí návrhy účastníků posuzovat především dle jejich obsahu a nikoli formálního označení. Postup opačný by představoval vnášení nadměrného formalizmu do soudního řízení, a to zvláště za situace, kdy oba účastníci věděli, co je podstatou sporu.
Namítá-li stěžovatel, že některé předložené listinné důkazy nebyly obecnými soudy správně interpretovány, Ústavní soud konstatuje, že hodnocení důkazů mu v zásadě nepřísluší. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu