ECLI:CZ:US:2009:4.US.1153.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1153/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 13/2008-53 ze dne 29. 1. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 236/2007-19 ze dne 1. 2. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím správního odboru, oddělení přestupků Magistrátu města České Budějovice č. j. Spr. přest. 2370/07-Kv ze dne 17. 9. 2007 byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Jednání, v němž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty přestupku, spočívalo v tom, že stěžovatelka dne 9. 5. 2007 v době kolem 5.45 hodin v domě na adrese H., nezabezpečila svého psa rasy anglický setr, který následně na chodbě domu zranil kousnutím do zadní části stehna pravé nohy doručovatelku denního tisku V. V., čímž stěžovatelka z nedbalosti jinému ublížila na zdraví. Za přestupek byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK 31530/2007/2 OLVV P 84 ze dne 26. 10. 2007 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 10 Ca 236/2007-19 ze dne 1. 2. 2008 jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem č. j. 9 As 13/2008-53 ze dne 29. 1. 2009 zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku zavinění, když dovodily, že se jednání měla dopustit v nevědomé nedbalosti. Stěžovatelka uvedla, že při posuzování zavinění je třeba přihlížet jak k objektivním, tak k subjektivním kritériím a podrobně rozvedla skutečnosti, které dle jejího názoru svědčily o tom, že ze subjektivního hlediska její jednání znaky nevědomé nedbalosti nenaplňovalo. Zcela zásadní pochybení obecných soudů spatřovala stěžovatelka v tom, že dostatečně nezohlednily, že výběhem psa ve společných prostorách domu realizovala své vlastnické právo, a to způsobem ostatními spoluvlastníky dlouhodobě akceptovaným. Skutečnost, že se obecné soudy s jejími námitkami, a zejména s námitkou vlastnického práva, dostatečně nevypořádaly, pak dle jejího názoru konstituovala porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výklad, spatřující v jejím jednání znaky přestupku, označila stěžovatelka dále za rozporný s principy spravedlnosti, demokratického právního státu a s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Krom výše uvedeného stěžovatelka namítla i existenci extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními co se týče místa a okolností spáchání přestupku. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 13/2008-53 ze dne 29. 1. 2009 a rozsudek krajského soudu č. j. 10 Ca 236/2007-19 ze dne 1. 2. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s hodnocením subjektivní stránky přestupku, tzn. s otázkou zavinění. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že jeho úlohou není zabývat se výkladem jiných než ústavních norem, nýbrž posuzovat toliko tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky tedy zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů nebyl interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů, vyplývajících z jednotlivých ustanovení Ústavy a Listiny, nic takového však zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že obecné soudy věnovaly otázce zavinění značnou pozornost a důsledně se s obhajobou stěžovatelky vypořádaly, to vše v návaznosti na veškeré relevantní okolnosti případu. Argumentace stěžovatelky, obsažená v ústavní stížnosti, postrádala výraznější ústavněprávní rozměr, jednalo se fakticky o souhrn argumentů, uplatněných v předchozím průběhu řízení. Námitky stěžovatelky neměly svůj původ v opomenutí relevantních argumentů obecnými soudy, nýbrž v tom, že se tyto neztotožnily s jejím názorem, že zjištěné okolnosti vylučovaly existenci zavinění. Skutečnost, že byl aplikován právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasila, však sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.
Co se týče tvrzeného porušení vlastnického práva, jak již případně uvedl Nejvyšší správní soud a jak je zdůrazněno i v čl. 11 odst. 3 Listiny, vlastnické právo není neomezené, ale je limitováno právy dalších osob, do nichž nesmí bez oprávněného důvodu zasahovat. Dopustila-li se stěžovatelka při realizaci svého vlastnického práva jednání, jež naplnilo skutkovou podstatu přestupku, včetně požadované míry zavinění, není porušením čl. 11 odst. 1 Listiny ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže je za takové jednání v rámci přestupkového řízení postižena. Požadavek, aby stěžovatelka měla svého psa natolik pod kontrolou, aby nemohlo dojít k napadení osob do domu oprávněně vstoupivších, je zcela přiměřený a nenachází se ani v rozporu s principy demokratického právního státu, ani s principy spravedlnosti. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy Ústavní soud v tomto ohledu neshledal.
K námitce stěžovatelky, vztahující se k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, pak Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, příp. správními orgány, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor byl sice stěžovatelkou tvrzen, nicméně Ústavní soud neshledal toto tvrzení opodstatněným. S argumentací stěžovatelky se v tomto směru vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud (str. 7 rozsudku), přičemž Ústavní soud neměl z ústavněprávního hlediska jeho závěrům co vytknout. Pro stručnost lze proto na argumenty Nejvyššího správního soudu odkázat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu