ECLI:CZ:US:2009:4.US.1183.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1183/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO MITO SERVIS s. r. o, se sídlem Hradec Králové, Pohlova 302, IČ: 260 04 941, zastoupené Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2009 č. j. 20 Co 406/2008-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. května 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2009 č. j. 20 Co 406/2008-159 a namítala, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 10 C 28/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 7. ledna 2008 domáhala po žalované UNIQA pojišťovně, a s. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 19 159,- Kč s přísl. z titulu plnění z pojistné události v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 24. června 2007. Při nehodě došlo ke škodě na vozidle J. Š. (dále jen "poškozený") zn. Peugeot 405. Žalovaná poškozenému uhradila částku 19 600,- Kč, která představovala totální škodu na vozidle žalovaného, které se následkem dopravní nehody stalo neopravitelné. Poškozený si bezprostředně po nehodě zapůjčil od stěžovatelky osobní vozidlo, které užíval 44 dnů. Stěžovatelka na základě smlouvy o postoupení pohledávky poté požadovala po žalované zaplacení ceny za pronájem vozidla ve výši 60 214,- Kč. Žalovaná uznala pohledávku co do výše 41 055,- Kč (pronájem za 30 dnů). Stěžovatelka se proto žalobou domáhala doplatku nájemného za půjčení náhradního vozidla ve výši 19 159,- Kč. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 25. srpna 2008 č. j. 10 C 28/2008-126 žalobě vyhověl, žalované uložil zaplatit žalovanou částku včetně příslušenství a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve věci samé zamítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka má za to, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelkou vznesenými a že jeho rozhodnutí nese znaky libovůle a není řádně odůvodněno. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 3184/07, III. ÚS 151/06, III. ÚS 703/06, III. ÚS 1481/08 a I. ÚS 593/04.
Ústavní soud v intencích stěžovatelkou namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody odvolacího soudu. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud za situace, kdy není přípustné dovolání [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a argumentačně přesvědčivé a v závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí ESLP Van Hurk proti Nizozemí, 1994 in ASPI).
Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Listině a v Úmluvě, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud nepovažuje za případný ani poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3184/07, III. ÚS 151/06, III. ÚS 703/06, III. ÚS 1481/08 a I. ÚS 593/04, neboť uvedená rozhodnutí na věc stěžovatelky nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu