ECLI:CZ:US:2009:4.US.1248.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1248/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Bc. P. F., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Gočárova tř. 1000/29, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č. j. 3 Ads 120/2007-63 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2007 č. j. 30 Ca 17/2007-31, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení svých základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 1, 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 1 odst. 1, 2, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozhodnutím ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, ze dne 6. 10. 2006 č. j. ORRK-522/2006, bylo podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen "zákon o služebním poměru"), rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, zařazeného ve funkci zástupce ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou, a to z důvodu, že měl porušit služební přísahu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie. Stěžovatelem podané odvolání bylo rozhodnutím ředitele Policie České republiky, správy Východočeského kraje, ze dne 18. 12. 2006 č. 1678, zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Následně podanou žalobu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 2007 č. j. 30 Ca 17/2007-31 zamítl jako nedůvodnou. Proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č. j. 3 Ads 120/2007-63 jako nedůvodná zamítnuta.
3. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy (i služební funkcionáři) aplikovaly ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, jež je podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel tuto neústavnost spatřuje v tom, že předmětné ustanovení zákona bylo do zákona o služebním poměru začleněno teprve jeho novelizací provedenou zákonem č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), (dále jen "zákon č. 21/2006 Sb."), a to s účinností od 1. března 2006, přičemž bylo zákonodárcem přijato na základě pozměňovacího návrhu, jenž měl charakter v demokratickém právním státě nepřípustného tzv. divokého jezdce (,‚wild rider"), pro nějž se v českém prostředí vžilo označení tzv. "přílepek", Stěžovatel na podporu svého názoru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06. V kasační stížnosti podané Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel proto výslovně navrhl, aby Nejvyšší správní soud předložil v tomto směru Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nejvyšší správní soud však vyslovil názor, že ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy míří jednoznačně na případy, kdy soud dospěje k závěru o obsahové rozpornosti aplikovaného zákona (ustanovení) s ústavním pořádkem, a podání takového návrhu by překračovalo meze jeho soudní jurisdikce. Stěžovatel je přesvědčen, že tato interpretace a aplikace ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy provedená Nejvyšším správním soudem ústavnímu textu nekoresponduje a bylo tedy povinností Nejvyššího správního soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu předložit nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí zaujmout názor, proč je stěžovatelova námitka neústavnosti aplikovaného ustanovení 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru nepřípadná. Pokud tak Nejvyšší správní soud neučinil, došlo z jeho strany k porušení nejen ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ale i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
4. Neústavní aplikaci ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru stěžovatel spatřuje i v porušení principu zákazu retroaktivity zákona jako součásti principu demokratického právního státu. Napadená soudní rozhodnutí (stejně jako obě jim předcházející rozhodnutí služebních funkcionářů) se opírají o ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru ve znění účinném od 1. března 2006, ačkoliv k nezákonnému jednání stěžovatele mělo dojít v období od října do listopadu 2005. Došlo tak podle názoru stěžovatele k nepřípustné pravé retroaktivitě zákona. Nejvyšší správní soud v této souvislosti s odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 21/2006 Sb. tvrdí, že rozhodujícím pro volbu aplikovaného znění zákona není doba jednání stěžovatele, které dalo příčinu jeho propuštění ze služebního poměru, nýbrž doba zahájení řízení v této věci. Stěžovatel takovéto pojetí principu zákazu retroaktivity zákona považuje za judikatorní exces, kdy postupem Nejvyššího správního soudu a všech před ním rozhodujících orgánů veřejné správy tak došlo k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1, 2 ve spojení s čl. 40 odst. 6 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud se Nejvyšší správní soud pokouší porovnávat znění zákona o služebním poměru účinné do 28. 2. 2006 s aplikovaným zákonným textem, pak podle stěžovatele zcela přesahuje zákonný rámec své působnosti.
5. Neústavnost napadených rozhodnutí spočívá však podle názoru stěžovatele zejména v porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to především ve svévolné aplikaci normy jednoduchého práva ze strany správních soudů, jíž schází smysluplné odůvodnění. Podle stěžovatelova přesvědčení bylo správními soudy hodnocení důkazů provedeno zcela jednostranně, nevyváženě, nekonzistentně, způsobem zřetelně zaměřeným právě proti stěžovateli, což následně způsobilo, že rozhodnutí nevychází ze skutečného stavu věci. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové tak trpí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, neboť se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v jeho správní žalobě. Nepostupoval tak podle ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V rozhodnutí krajského soudu absentuje odůvodnění toho, proč shledal zákonnými skutkové a právní závěry správního orgánu a proč naopak odmítl skutková a právní tvrzení stěžovatele. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozsudku v této souvislosti uvádí, že jde o "úhel pohledu", ze kterého je jednání stěžovatele nahlíženo.
6. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřuje i v nerespektování procesních předpisů ze strany obecných soudů a služebních funkcionářů, především s ohledem na to, že skutkový stav je dovozován z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Stěžovatel poukazuje především na to, že dle ustanovení §88 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice. Odposlechů získaných podle trestního řádu nelze podle názoru stěžovatele použít ve správním řízení ani v soudním řízení správním jako důkazu, neboť jsou prováděny v rámci jiného zákonného rámce a nikoli za účelem opatření důkazu ve správním řízení či soudním řízení správním. Proto stěžovatel považuje postup správních soudů (i služebních funkcionářů) za rozporný s ustanoveními čl. 13 a čl. 2 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy.
7. Napadenými rozhodnutími nebyl rovněž respektován princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Ve smyslu tohoto principu je nepřípustné, aby naplnění znaků trestného činu bylo kýmkoliv pravomocně posuzováno ještě předtím, než o případném spáchání trestného činu rozhodne příslušný soud. Napadená soudní rozhodnutí (stejně jako obě jím předcházející rozhodnutí služebních funkcionářů) s odkazem na ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru opírají závěr o jeho vině trestným činem bez ohledu na to, že jeho vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána. Ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Z této zásady presumpce neviny nelze připustit žádnou výjimku, tedy ani výjimku, která by se týkala propuštění ze služebního poměru. S ohledem na shora uvedené důvody stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
8. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 17/2007 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka - ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou.
9. Nejvyšší správní soud se ve svém vyjádření nejprve vyslovil k námitce stěžovatele, že již v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud předložit věc v souladu s článkem 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu. K tomu Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že čl. 95 odst. 2 Ústavy míří dle jeho názoru "jednoznačně na případy, kdy soud dospěje k závěru o obsahové rozpornosti aplikovaného zákona (ustanovení) s ústavním pořádkem. Jedná se tedy o situace spojené s interpretační činností soudu, kdy soud při výkladu normy, jež má být na daný případ aplikována, usoudí, že její obsah koliduje s ústavní normou." Posouzení ústavnosti zákonné normy z důvodů, které dovozuje stěžovatel (protiústavnost zákonodárné procedury), proto podle Nejvyššího správního soudu "překračuje meze soudní jurisdikce, neboť nijak nesouvisí s jeho rozhodovací činností". Obsahovou souladnost předmětného ustanovení s Ústavou a Listinou stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem nezpochybnil, proto námitky vznesené pouze proti procesu přijetí novely považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné. Stěžovatel dále vytýká všem orgánům, jež v předmětné věci rozhodovaly, že aplikovaly zákon o služebním poměru ve znění účinném od 1. 3. 2006, a tedy v rozporu se zákazem přímé retroaktivity zákona. K tomu lze uvést, že §106 odst. 1 písm. d) byl součástí citovaného zákona jak v době, kdy došlo ke spáchání skutku, tak v době, kdy správní orgán zahájit správní řízení. Novelou provedenou zákonem č. 21/2006 Sb. došlo pouze k jeho formulační úpravě, a to v tom směru, ze znění tohoto ustanovení bylo zpřesněno a vyžadovalo napříště závažnější provinění policisty oproti znění dřívějšímu, jakož i naplnění vícero znaků zakazovaného jednání. Ve svém důsledku tedy kladlo novelizované znění zvýšené nároky na dokazování ve správním řízení a na úvahu správního orgánu, kterou bylo třeba zahrnout do odůvodnění jeho rozhodnutí. Aplikaci zákona ve znění po novele tak lze podle názoru Nejvyššího správního soudu vnímat jako postup ve prospěch stěžovatele (byl aplikován předpis pro stěžovatele příznivější, neboť zajišťovalo vyšší míru právní jistoty provinivšího se policisty a značně limitovalo meze volného správního uvážení rozhodujícího správního orgánu ve srovnání s úpravou předcházející (srov. č.l. 68 napadeného rozsudku). Správní orgány tedy podle Nejvyššího správního soudu postupovaly v souladu se zákonem, pokud aplikovaly zákon o služebním poměru ve znění účinném od 1. 3. 2006.
10. Uvádí-li stěžovatel opakovaně, že skutek, který je mu kladen za vinu, se vůbec nestal, vyvolává takové tvrzení v prvé řadě otázku, zda je stěžovatel seznámen s obsahem správního spisu. Záznamy z odposlechů, které byly podkladem správních rozhodnutí, totiž nenechávají jakýkoli prostor k pochybnostem o tom, zda a jakým způsobem ke skutku došlo. Samotné tvrzení o neexistenci skutku je pak v logickém rozporu s předchozími námitkami tvrdícími neústavnost §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Pokud by se skutek vůbec nestal, nemohlo by na stěžovatele dopadat ani citované zákonné ustanovení a veškeré otázky týkající se jeho souladu s ústavním pořádkem by byly pro posouzení věci zcela irelevantní. Zpochybňuje-li pak stěžovatel zákonnost samotného užití odposlechů, je třeba upozornit, že tuto námitku vznesl stěžovatel poprvé od počátku správního řízení až v ústavní stížnosti, tato námitka nebyla v kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu uplatněna, proto lze stěží jak krajskému tak zdejšímu soudu vyčítat, že se jí s ohledem na ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") a ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. v napadeném rozsudku nezabývaly. K otázce presumpce neviny odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu (srov. rozsudek ze dne 12. 6. 2003 č. j. 6 A 48/2001-76, publikovaný pod č. 201/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 3. 9. 2003 č. j. 5 A 56/2002-31, publikovaný pod č. 112/2004 Sb. NSS). Celkově Nejvyšší správní soud shrnuje, že z ústavní stížnosti není zřejmé, čeho se stěžovatel vlastně domáhá, a v konečném souhrnu tak působí návrh (přes svůj nemalý rozsah) nanejvýš nesrozumitelně, nejasně a nekonzistentně. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření pouze odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření pouze odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, z nichž vyplývá, že žaloba a následně kasační stížnost byly jako neodůvodněné zamítnuty.
13. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka byly zaslány stěžovateli k případné replice. Ve svém vyjádření stěžovatel opakuje své námitky uvedené již v ústavní stížnosti. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel vytýká neústavnost spočívající již ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nepředložil jeho návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu k posouzení neústavnosti aplikovaného ustanovení zákona o služebním poměru. Opakuje tvrzení o porušení principu zákazu retroaktivity, přičemž vyslovuje názor, že Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření prezentuje odlišný názor než v napadeném rozsudku a samu retroaktivitu již podle stěžovatele nijak nezastírá. V závěru svého vyjádření pak znovu namítá nedostatek odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kdy skutkový stav byl dovozován z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu získaných podle trestního řádu, které ale již nelze podle názoru stěžovatele použít ve správním řízení. V napadených rozhodnutích pak spatřuje porušení i jeho práva na presumpci neviny. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel v závěru svého vyjádření opakuje svůj návrh, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů pro jejich neústavnost zrušil.
III.
14. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry učiněnými na jejich základě správními soudy. Uplatňuje přitom argumentaci v zásadě obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již zejména v podané kasační stížnosti ze dne 3. 9. 2007 (č.l. 39-47). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
15. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, které je podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť bylo zákonodárcem přijato na základě pozměňovacího návrhu, jenž měl charakter tzv. přílepku. K uvedené stěžovatelově námitce stojí Ústavní soud na stanovisku, že posouzení způsobu, jakým byla napadená ustanovení zákona navržena, projednána a schválena, je součástí hodnocení toho, zda byl takový zákon přijat ústavně předepsaným způsobem (§68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se otázkou tzv. přílepku zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně, zejména pak ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 37/2007 Sb.). V pozdějším nálezu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 257/2008 Sb.) Ústavní soud souhrnně vyslovil, že podávat pozměňovací návrhy je součástí ústavně souladné tvorby vůle parlamentem demokratického státu. Pozměňovací návrh je však svou povahou návrhem akcesorickým k návrhu, který byl podán v podobě zákonodárné iniciativy podle čl. 41 Ústavy. Pokud tomu tak není, dochází tím podle Ústavního soudu k porušení dělby moci, k obcházení institutu zákonodárné iniciativy a porušení práva vlády vyjádřit se k návrhu zákona podle čl. 44 Ústavy. Již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 však Ústavní soud upozornil, že případné posuzování obdobných porušení zásad legislativního procesu v minulosti spojí s testem proporcionality ve vazbě na principy ochrany oprávněné důvěry občanů v právo, právní jistoty a nabytých práv, případně ve vazbě na další ústavním pořádkem chráněné principy, základní práva, svobody a veřejné statky. Proto je vždy nutno v konkrétním případě posoudit i okolnosti, které by měly Ústavní soud vést k tomu, aby se neomezil pouze na přezkum dodržení úzkého vztahu původního návrhu a pozměňovacího návrhu, ale zvažovat v každé posuzované věci z hlediska principu proporcionality formální a procedurální aspekty přezkumu ve vztahu k požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti. Pokud stěžovatel v tomto směru ve své kasační stížnosti navrhl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby Nejvyšší správní soud předložil věc Ústavnímu soudu, pak Ústavní soud s odkazem na dikci uvedeného článku Ústavy připomíná, že obecný soud předloží věc Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Utvoření takového názoru je toliko věcí nezávislého soudu (čl. 81 Ústavy) a Nejvyšší správní soud v tomto ohledu vyjádřil k návrhu stěžovatele i svůj názor. Ústavní soud v tomto jeho postupu protiústavnost neshledal.
16. Další stěžovatelova námitka spočívá ve stěžovatelem tvrzeném porušení principu zákazu retroaktivity v souvislosti s aplikací ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, ve znění účinném od 1. března 2006. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že vychází ze své ustálené judikatury, podle níž výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není možno ho považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Předmětnou stěžovatelovou námitkou se na základě podané kasační stížnosti již podrobně zabýval Nejvyšší správní soud a neshledal uvedenou námitku důvodnou. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, posuzují se podle přechodného ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 21/2006 Sb. v řízení o propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru, zahájeném před nabytím účinnosti tohoto zákona, důvody propuštění podle dosavadních právních předpisů. Rozhodující je zde tedy doba zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru, přičemž jak plyne ze spisového materiálu byl stěžovatel nejprve rozhodnutím ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou ze dne 25. 9. 2006 zproštěn výkonu služby a pozdějším rozhodnutím téhož služebního funkcionáře ze dne 6. 10. 2006 byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka PČR. Jak se uvádí v uvedeném rozhodnutí, obdržel dne 25. 9. 2006 služební funkcionář usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové č. j. 1SV 16/2006-1 ze dne 15. 9. 2006, podle kterého bylo proti stěžovateli zahájeno příslušné trestní stíhání. Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že na základě této skutečnosti si nechal služební funkcionář předložit veškerý dostupný spisový materiál, a proto zahájil řízení ve věcech služebního poměru směřující k propuštění stěžovatele ze služebního poměru (č.l. 15-16). Nejvyšší správní soud v tomto směru v napadeném rozhodnutí současně dodává, že aplikace zákona ve znění účinném od 1. března 2006 představuje postup ve prospěch stěžovatele s ohledem na poskytovanou větší míru právní jistoty (č.l. 67-68). Ústavní soud s ohledem na shora uvedené neshledal v argumentaci Nejvyššího správního soudu stěžovatelem tvrzený neústavní postup.
17. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces spočívajícímu především v jednostranném hodnocení důkazů a nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí obecné justice a Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavního soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Podstatou stěžovatelových námitek k hodnocení důkazů je polemika s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, vyslovených v napadených rozhodnutích správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, přičemž oba správní soudy se námitkami stěžovatele stran hodnocení důkazů podrobně zabývaly. V jejich postupu, interpretaci ustanovení zákona o služebním poměru a učiněných právních závěrech ze skutkových zjištění v dané věci Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti, přičemž má za to, že soudy dostály i své povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Ústavní soud v posuzované věci porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces v tomto ohledu neshledal. Právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude soudem projednána, nezaručuje však, že návrhu bude soudem také vyhověno. V dané věci stěžovatel svého práva žádat soudní ochranu náležitě využil a ta mu byla v rámci správního soudnictví též náležitě poskytnuta.
18. V obecné rovině pak Ústavní soud navíc připomíná, že posláním Policie ČR a jejích jednotlivých příslušníků je ochrana veřejného zájmu, tj. činnost směřující k ochraně života, zdraví a majetku osob, k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti státu. Příslušníkem Policie ČR se může stát pouze osoba, která projde náročným přijímacím řízením, v němž musí osvědčit mimo jiné vysoké morální a charakterové kvality, jež se následně promítají do znění služební přísahy. Jednání policisty v rozporu se zákonem a morálními hodnotami ohrožuje jeho autoritu, vážnost a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních povinností a současně ohrožuje poslání, autoritu a postavení policie jako veřejného sboru.
19. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřuje rovněž v nerespektování procesních předpisů ze strany obecných soudů a služebních funkcionářů, pokud jde o nezákonné užití odposlechů jako důkazu proti stěžovateli v posuzované věci. Ústavní soud již několikrát judikoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 19, nález č. 111, str. 79, a usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97, Sbírka rozhodnutí, sv. 9, usnesení č. 18, str. 455), že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva. Opakovaně také vyslovil názor, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní (takovým prostředkem je i kasační stížnost), splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností v daném procesním prostředku předestřít (i) námitky, které jsou poté předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel v řízení před správními soudy námitku nezákonného užití odposlechů neuplatnil, nedostaly správní soudy příležitost tuto námitku přezkoumat. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že bylo v tomto směru napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
20. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími nebyl ve vztahu k jeho osobě respektován princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 14 odst. 2 Paktu a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Ústavní soud po zvážení spisového materiálu nepřijal stěžovatelovo tvrzení, že závěry správních soudů, že porušil služební přísahu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie (§106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru), byla ve vztahu k jeho osobě dotčena zásada presumpce neviny, neboť uvedené závěry nepředjímají rozhodnutí o tom, zda jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata některého z trestných činů. Nelze tedy v daném případě směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz) .
21. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím správních soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu