ECLI:CZ:US:2009:4.US.1331.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1331/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele JUDr. P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem kanceláře v Brně, Příkop 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 174/2005-1076 ze dne 23. 10. 2006, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 50/2007 ze dne 3. 5. 2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1040/2007 ze dne 26. 2. 2008, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 29. 5. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (doplněná podáním doručeným Ústavnímu soudu 1. 9. 2008) splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 1 odst. 1 a odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 8, čl. 36 odst. 1. čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“) a čl. 14 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d), čl. 15 odst. 1, čl. 16 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“). Svoji ústavní stížnost stěžovatel rovněž spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku okresního soudu ve spojení s citovaným usnesením krajského soudu, neboť bude-li rozsudek okresního soudu vykonán, hrozí mu prý větší újma, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout poškozenému, který má nárok na náhradu škody přiznán též vůči dvěma spoluodsouzeným.
Ke skutkovému stavu lze říci, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 174/2005-1076 ze dne 23. 10. 2006 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 3, písm. c) ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. z.“) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let (když současně byl nad ním vysloven dohled) a byla mu spolu s ostatními obžalovanými uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, kterou trestným činem způsobili. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 9 To 50/2007 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě potvrzen s tím, že Krajský soud v Brně v odůvodnění uvedl, že se nejednalo o trestný čin zpronevěry, nýbrž podvodu dle §250 odst. 1 a 3 tr. z. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1040/2007 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. ř.“), odmítnuto.
Podle názoru stěžovatele přitom v řízení před obecnými soudy došlo k mnoha vadám a pochybením. Obecné soudy jeho věc údajně neposuzovaly nestranně a v souladu s principy plynoucími ze zákona č. 6/2002 Sb., v aktuálním znění. Nezohlednily, že stěžovatel pouze vykonával pokyny svého klienta, jehož jako advokát zastupoval (v této souvislosti budiž poznamenáno, že touto ústavní stížností napadenými rozhodnutími byl uznán vinným nejen stěžovatel, ale také mj. i jeho klient, kterého dříve obhajoval v jiné trestní věci). Stěžovatel prý neměl přístup k bankovním účtům, které sloužily k páchání trestné činnosti (a to ani elektronickou cestou), nevěděl o bankovních operacích na těchto účtech činěných (nemohl mu tedy být prokázán úmysl spáchat trestný čin). Během soudního řízení rovněž mělo mj. dojít k porušení stěžovatelových procesních práv.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny; ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr.ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Návrh na odklad vykonatelnosti přitom sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu