ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1040.2007.1
á předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného JUDr. P. P. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uvedl dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., přičemž ale v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nevznesl v mimořádném opravném prostředku vůbec žádné námitky.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Účelem citovaného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jak konstatoval Ústavní soud, vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 tr. ř. není založeno pouze na existenci pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, č. 182/1999).
Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2, 3 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Obviněný JUDr. P. P. shledává důvod vyloučení Krajského soudu v Brně v okolnosti, že ačkoliv nebyla u veřejného zasedání odvolacího soudu veřejnost přítomna, tak bezprostředně po jeho skončení musela JUDr. P., která se „e-mailem obrátila na prezidenta EK ČR s žádostí o projednání obsazení místa soudního exekutora ve Znojmě“ obdržet telefonickou informaci o odvolacím řízení z Krajského soudu v Brně. Současně ale neuvedl jakoukoliv konkrétní skutečnost, která by v namítané souvislosti umožňovala dovodit obavu, že odvolací soud nebyl schopen ve věci rozhodovat nestranně.
Za situace, kdy nebylo v dovolání ani tvrzeno, že by někdo ze senátu odvolacího soudu, který podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 9 To 50/2007, rozhodoval ve složení předsedkyně senátu JUDr. Z. H. a soudci M. D. a JUDr. M. V. (č. l. 1132 spisu), měl např. k obviněnému JUDr. P. P. nebo k projednávané věci nějaký bližší či vysloveně osobní vztah, nelze podjatost soudců rozhodujících o odvolání dovozovat z výše tvrzené okolnosti. Jmenovaní soudci tudíž nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nevznikly pochybnosti o jejich nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. Proto v této části dovolání Nejvyšší soud shledal mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněným.
Pro úplnost je možno poznamenat, že oprávněnou námitku podjatosti, která v závěru dovolání byla bez jakékoliv konkretizace vyslovena i vůči soudu prvního stupně, by nebylo možno shledat ani v podání, které bylo Krajskému soudu v Brně doručeno dne 13. 4. 2007. V této písemnosti obviněný JUDr. P. P. mimo jiné konstatoval: „Jak jsem se nyní dozvěděl, má stát za mým odsouzením jistý advokát (jméno se mi dosud nepodařilo zjistit), který údajně ovlivnil celou mou trestní věc už od zahájení trestního stíhání až po odsouzení Okresním soudem ve Znojmě. Nejdříve měl údajně zařídit u okresní státní zástupkyně, aby proti mně bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, a poté měl údajně tento advokát ovlivnit soudce tak, aby mne za každou cenu odsoudil, a to i přes chybějící důkazy a vzdor tomu, že jsem se ve věci angažoval jako advokát se specifickým postavením plnícím pokyny klienta. Podotýkám, že tyto informace se ke mně dostaly ze 3 různých zdrojů a nezávisle na těchto zdrojích navzájem, přičemž se jedná o zdroje z justice a advokacie. Pokud se tyto informace zakládají na pravdě, rozhodoval ve věci minimálně vyloučený soudce, takže ve smyslu §30 tr. ř. nemohou být provedené úkony podkladem pro rozhodnutí. Ostatně podjatost lze spatřovat i v tom, že novináři deníku R. byla v rozporu s trestním řádem poskytnuta informace, že vykonávám činnost soudního exekutora“ (č. l. 1130 spisu). V citované části podání je totiž zmiňováno nedoložené tvrzení, a to o údajném nezákonném postupu okresní státní zástupkyně a soudce okresního soudu ve věci. Dále případné poskytnutí informace sdělovacímu prostředku, že obviněný vykonává činnost soudního exekutora, není ničím protiprávním a svědčícím o podjatosti soudce. I v záhlaví rozsudku, který se vždy vyhlašuje veřejně, je takto skutečnost u jména obviněného uvedena. Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 34/1997).
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný JUDr. P. P. uplatnil námitku, že u hlavního líčení nebylo dodrženo ustanovení §208 tr. ř. a že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, což zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
Podle ustanovení §208 tr. ř. platí, že je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědí spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. Odděleným výslechem se může čelit vzájemnému nežádoucímu ovlivňování a přizpůsobování výpovědí obžalovaných a v důsledku toho oslabování jejich důkazní hodnoty. Tímto způsobem výslechu lze předejít i tomu, aby některý z obžalovaných neodmítal výpověď jen z důvodu, že nechce vypovídat v přítomnosti ostatních spoluobžalovaných, nebo aby neváhal uvádět skutečnosti usvědčující ostatní obžalované.
Předně nelze souhlasit s názorem obviněného JUDr. P. P., že již samotný doplňující výslech spoluobviněného Z. V. (tehdy V.), kterému nebyl v jednací síni přítomen, znamenal porušení jeho práva na obhajobu. Z protokolu o hlavním líčení konaném před Okresním soudem ve Znojmě dne 6. 9. 2006 (nikoli 11. 9. 2006, jak je uvedeno v dovolání) vyplývá, že předseda senátu učinil ve smyslu ustanovení §208 věty první tr. ř. opatření, aby jmenovaný spoluobviněný, který o takový postup požádal, byl vyslýchán v nepřítomnosti obviněného (č. l. 1025 spisu). Po skončení tohoto výslechu a návratu obviněného JUDr. P. P. do jednací síně předseda senátu k dotazu jeho obhájce sdělil, že obviněný bude seznámen s výpovědí spoluobviněného Z. V. v průběhu dokazování, a to vzhledem k časovým důvodům (č. l. 1028 spisu). Z protokolu o hlavním líčení rovněž plyne, že po výslechu svědků a přečtení některých listinných důkazů bylo předsedou senátu oznámeno: „S přihlédnutím k §208 tr. ř. bude vypnuto záznamové zařízení s tím, že bude přehrána výpověď obžalovaného V. (V.)“. V návaznosti na to obviněný JUDr. P. P. uvedl: „můj obhájce mě seznámil s jeho výpovědí, proto netrvám na jejím přehrání. Seznámím se s jeho výpovědí v písemné formě, která bude uvedena v protokolu“ (č. l. 1032 spisu).
Z popsané rekapitulace je zřejmé, že obviněný JUDr. P. P. nebyl v průběhu dokazování před okresním soudem předsedou senátu ve smyslu znění §208 věty druhé tr. ř. seznámen s výpovědí spoluobviněného Z. V., kterou tento učinil v jeho nepřítomnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu však nelze zmíněný postup považovat za podstatnou vadu řízení, a to s ohledem na obsah prohlášení samotného obviněného u hlavního líčení (zejména týkající se seznámení s předmětnou výpovědí). Soudní řízení proto nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, že by pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Nedošlo k popření ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s námitkou obviněného JUDr. P. P., že byl zkrácen na svých právech konáním veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání, tj. stanoví odchylně podmínky, kdy lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a kdy takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou.
Tento závěr je zřejmý i ze znění §238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř.
Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 tr. ř., přičemž podle §234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle §234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon stanoví „něco jiného“ např. v §263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání odvolacího soudu je povinná) a v §263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. však neupravuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o odvolání. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal a tím dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Dále je nutno připomenout i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Logický výklad tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu řádně a včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.) a nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces.
Jelikož obviněný JUDr. P. P. nebyl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 3. 5. 2007 ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tak aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřipadala v úvahu.
Podle §233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Z ustanovení §233 odst. 1 věty druhé tr. ř. mimo jiné vyplývá, že o veřejném zasedání vyrozumí obviněného, jestliže nebyl k veřejnému zasedání předvolán, a to jako osobu, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, nebo jako osobu, která může být rozhodnutím přímo dotčena; v tomto případě je obviněný poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Podle ustanovení §233 odst. 2 věty první a druhé tr. ř. předseda senátu stanoví den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána.
K posouzení, zda Krajský soud v Brně mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného JUDr. P. P., bylo nutno se zabývat tím, zda jeho osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Současně platí, že má-li obviněný něco osobně vykonat, je třeba písemnost doručit jemu osobně (§62 odst. 2 tr. ř.).
Z ustanovení §63 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nestanoví-li zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Zákon v §46 odst. 1 větě první o. s. ř. stanoví, že písemnost určenou fyzické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího bytu, jejího místa podnikání, jejího pracoviště nebo místa, kde se zdržuje. Podle §46 odst. 3 věty první a druhé o. s. ř. nebyla-li fyzická osoba zastižena na adrese uvedené v odstavci 1 a písemnost jí nebyla doručena ani na jiném místě, doručující orgán písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, uloží. Jinou písemnost doručující orgán doručí vhodné fyzické osobě bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá; není-li možno ani takto doručit, písemnost se uloží. Z ustanovení §50c odst. 1 o. s. ř. plyne, že byla-li písemnost uložena, zanechá se v místě doručování adresátu výzva, aby si písemnost vyzvedl. Podle §50c odst. 4 první část věty o. s. ř. platí, že nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dn
ů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z trestního spisu se podává, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně nařídila dne 12. 4. 2007 veřejné zasedání o podaných odvoláních na den 3. 5. 2007 s tím, že obviněný JUDr. P. P. bude podle vzoru 7a o veřejném zasedání vyrozuměn na adresu jeho trvalého bydliště (č. l. 1127 spisu). Z příslušné poštovní doručenky je zřejmé, že toto vyrozumění nebylo obviněnému doručeno, přičemž na obálce je pracovníkem pošty uvedeno: „adresát nezastižen, oznámeno dne 13. 4. 2007, zásilka uložena dne 13. 4. 2007, úložní lhůta končí dne 16. 4. 2007, nevyzvednuto“ (č. l. 1128 spisu). Pokud za tohoto stavu Krajský soud v Brně dne 3. 5. 2007 konstatoval, že u obviněného bylo doručení vykázáno uložením dne 13. 4. 2007 a shledal podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, o čemž rozhodl usnesením (vše na č. l. 1132 spisu), nelze tomuto postupu vytýkat pochybení. Dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je v příslušné části zjevně neopodstatněné.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu oba obvinění uplatnili v dovolání námitky, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tak je tomu v případě, když obviněný G. G. odmítá, že se měl podílet na výběru finančních prostředků z předmětného účtu a že by věděl o přijetí platby od ZD S. na tento účet. Tvrdí, že ZD S. pouze předal lísteček s číslem účtu společnosti T. v. o. s. a měl zmocnění k nikdy nerealizovanému elektronickému platebnímu styku. Nesouhlasí s tím, že by měl vědomost o financích společnosti T. v. o. s. či znal na účtu aktuální zůstatky. V návaznosti na tyto skutečnosti zpochybňuje úmyslné zavinění ve svém jednání. U obviněného JUDr. P. P. jde o tvrzení, že v celé záležitosti vystupoval jako advokát na základě plných mocí od T. v. o. s., spoluobviněného Z. V. a investora ze S., přičemž podle zákona o advokacii byl povinen řídit se pokyny klienta. Tyto neodmítl splnit, neboť nic nevěděl o tom, že na účtu klienta jsou peníze, se kterými by nemohl disponovat a jež klient není oprávněn použít pro svoji potřebu. Samotné pokyny rozpor s právním předpisem ani v nejmenším neukazovaly. Obviněný vytýká, že sdělení G. nedokazuje, že na účet skutečně nahlížel. Uvádí, že neměl zřízen elektronický styk a výpisy z účtu mu nebyly doručovány. Namítá, že soudy nehodnotily důkazní situaci podle zásady in dubio pro reo, nezabývaly se pohnutkou jeho jednání a neprokázaly, že byl alespoň srozuměn s tím, že plněním pokynů klienta dojde k přisvojení si svěřených peněz. Nutno zdůraznit, že všechny tyto výhrady obou obviněných, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události až následně obvinění spatřují vady ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Obvinění nenamítají, že předmětný skutek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I jimi tvrzenou absenci subjektivní stránky spojují s jiným skutkovým stavem, než jak byl v soudním řízení zjištěn. V této části bylo dovolání obviněného JUDr. P. P. podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., neboť relevantně nevznesl žádnou hmotně právní námitku.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.
Jedinou námitkou, která obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje, je výhrada obviněného G. G., že zpronevěřit lze pouze věc a nikoli pohledávku jako jinou majetkovou hodnotu, kterou peníze ve formě vkladů na účtu jsou. Současně vytýká, že pokud by došlo k výběru z předmětného účtu ve vlastnictví T. v. o. s. oprávněnou osobou, nemohly se po právu vybrané peníze z bankovního účtu proměnit zpět na cizí věc ve smyslu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. Uvedeným postupem nemohlo dojít k přisvojení si svěřené cizí věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák., když výběrem finančních prostředků z vlastního účtu nedošlo k vyloučení ZD S. z držení, užívání a nakládání s věcí. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu. Pochybení však neshledal.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z ustanovení §4 písm. b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Je skutečností, že ve smyslu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, se věcmi rozuměly pouze movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry. Takovými věcmi mohly být i peníze na hotovosti. Na druhé straně však jimi nebyly peněžní prostředky vložené na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky. Mezi majitelem účtu nebo vkladní knížky na jedné straně a bankou na straně druhé za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má majitel účtu nebo vkladní knížky vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku. Představuje totiž specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu. Nelze ji však považovat za věc. S ohledem na to ji nebylo možné odcizit ve smyslu §247 tr. zák. a zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák. Mohlo s ní však být ve smyslu §250 tr. zák. podvodně manipulováno (stejný právní názor byl již dříve vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 178/2004). Naproti tomu peněžní prostředky vybrané z účtu v hotovosti mohly být i odcizeny nebo zpronevěřeny. Současná právní úprava vyjádřená v ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2006, za věci mimo jiné považuje i peněžní prostředky na účtu.
Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě považoval trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, v jednání obviněných G. G. a JUDr. P. P. za naplněný tím, že „si přisvojili cizí věc, která jim byla svěřena a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu“.
Ze skutkových zjištění výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu mimo jiné vyplývá, že došlo k sepsání a podepsání smlouvy o poskytnutí investiční půjčky, podle níž společnost T. v. o. s. jako smluvní partner zahraniční společnosti M. C. I. S. D. zajistí ve prospěch Zemědělského družstva S. investiční půjčku ve výši 7.000.000,- Kč. Současně bylo smlouvou stanoveno, že tento subjekt jako garanci solventnosti složí částku 700.000,- Kč na účet u G. C. B., a. s. formou termínovaného vkladu nejpozději do 31. 10. 2000, který bude vinkulován ve prospěch T. v. o. s. nebo zahraničního investora. V tzv. skutkové větě se rovněž uvádí: „Dne 11. 8. 2000 založil obžalovaný JUDr. P. bankovní účet u G. C. b. a. s., ke kterému měl podpisové právo, mohl nahlížet na stav účtu a pohyby prostřednictvím elektronického platebního styku, disponoval s prostředky na tomto účtu, kdy výpisy byly zasílány na T. v. o. s., a obžalovaný G. měl zmocnění k elektronickému platebnímu styku. Po osobní návštěvě obžalovaného G. složilo dne 1. 11. 2000 ZD S. 700.000,- Kč jako garanci na zmíněný účet. Následně v rozporu s uzavřenou smlouvou a dohodou o tom, že tato částka bude vinkulována, nebude použita pro jiné účely, což obžalovaní P. i G. věděli, kdy s přihlédnutím ke znění jiných smluv o půjčkách nemohli předpokládat, že složené finanční prostředky pocházejí od jiného smluvního partnera než ZD S., přičemž vzhledem k dispozicím s prostředky na účtu věděli o přijetí platby od ZD S., obžalovaný JUDr. P. částečně sám vybral a opakovaně umožnil obžalovanému G. vybrat složenou garanci, vybrané prostředky byly užity pro jiné účely…“.
V Odůvodnění:rozsudku soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „Bylo zjištěno, že finanční prostředky byly zaslány z účtu ZD na účet T. Dle smlouvy bylo dáno jednoznačné určení povahy a účelu použití peněz. Tyto neměly být určeny na jiný účel, než na složení jistoty, neměly být užity pro potřeby T., případně jiných osob.“ V návaznosti na to okresní soud uvedl, že finanční prostředky, které při vědomí jejich původu postupně vybrali obvinění JUDr. P. P. a G. G., považoval za cizí věc ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. Současně zdůraznil: „S bankovkami poté obžalovaní disponovali v rozporu se zněním smlouvy s ZD, neboť peněžní prostředky byly složeny jako jistina, záloha, záruka, jistota a nebyl dán právní důvod jejich užití.“ Pokud jde o subjektivní stránku prvostupňový soud poukázal na skutečnost, že obvinění JUDr. P. P. a G. G. nevybírali peníze bez vědomosti druhého z nich. Proto v jejich jednání dovodil „společný úmysl minimálně podle §4 písm. b) tr. zák., neboť museli vědět, že jednají nedovoleně a byli z okolností případu zjevně srozuměni s tím, co činí, jaké budou následky“ (vše na str. 24 a 25 rozsudku).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Znojmě v rozporu s trestním zákonem (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně), když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a podrobně rozveden v Odůvodnění:rozhodnutí soudů obou stupňů, kvalifikoval v případě jednání obviněných G. G. a JUDr. P. P. jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť si přisvojili cizí věc, která jim byla svěřena a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu. Ze skutkových zjištění je zcela evidentní, že finanční částka ve výši 700.000,- Kč byla společnosti T. v. o. s. toliko svěřena, a to za výše popsaným účelem. Rovněž je zjevné, že ačkoliv oba obvinění o této skutečnosti věděli a nemohli předpokládat, že finanční prostředky byly složeny jiným smluvním partnerem, tak složenou garanci z účtu postupně vybrali a tyto peníze na hotovosti – tj. cizí věc – použili v rozporu se smlouvou stanovenou dispozicí, a to způsobem, jímž zmařili základní účel svěření. Jejich jednání bylo vedeno stejným úmyslem, bylo objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestný čin. Proto v jejich činu byl naplněn i znak spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Závěrem je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci Odůvodnění:soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzované trestní věci se však o takovou situaci nejedná. Z Odůvodnění:rozsudku Okresního soudu ve Znojmě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z Odůvodnění:rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil Krajský soud v Brně, popřípadě některé i rozvedl, jak je zřejmé z Odůvodnění:napadeného usnesení.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných G. G. a JUDr. P. P. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného JUDr. P. P. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k