ECLI:CZ:US:2009:4.US.139.09.1
sp. zn. IV. ÚS 139/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, AK se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2008 sp. zn. 3 Tdo 1157/08, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2008 sp. zn. 9 To 112/08 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2008 čj. 91 T 9/2007-196, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva)".
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
II.
K posouzení ústavní stížnosti stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 9/2007, ze kterého zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2008 čj. 91 T 9/2007-196 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dle skutkové věty rozsudku dopustil (stručněji řečeno) tím, že "v době od října 2003 do 1.3.2005 v Brně jako jednatel společnosti HP horse power, s.r.o., odstranil z prostor restaurace "U šaška a krále" výčepní techniku, která byla na základě smlouvy o výpůjčce ze dne 6.10.2003 uzavřené obžalovaným společnosti HP zapůjčena společností Plzeňský prazdroj, a.s.; výčepní techniku nepředal novému jednateli společnosti HPi ani nevrátil společnosti Plzeňský prazdroj a způsobil jí škodu ve výši nejméně 93.941,20 Kč". Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dva a půl roku a s uložením povinnosti nahradit podle svých sil způsobenou škodu. Dále byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro druhý skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2008 sp. zn. 9 To 112/08 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2008 sp. zn. 3 Tdo 1157/08 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Stěžovatel namítl, že v jeho trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry a došlo k porušení principů "in dubio pro reo" a pojímání trestního práva jako "ultima ratio". Dle stěžovatele skutek popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry, z popisu není zřejmé naplnění objektivní stránky, tj. "přisvojení si" cizí věci a naplnění stránky subjektivní. Vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy, rozvedl podrobně části výpovědí ve věci slyšených svědků a zdůraznil zejména, že výčepní zařízení sám z provozovny neodstranil, toto odvezl tehdejší provozní restaurace a tudíž on sám nemohl být osobou trestně odpovědnou, byť byl v té době statutárním orgánem společnosti HP horse power, neboť tuto odpovědnost nebylo možno dovozovat z toho, že si neověřil, jak se zařízením naložil pracovník odpovědný za provoz restaurace. Stěžovatel namítl, že soud nesprávně dovodil jeho nepřímý úmysl, ač se z jeho strany jednalo nanejvýš o "laxní přístup" k plnění povinností a o nedbalostní zavinění. Skutek, který mu byl kladen za vinu, by mohl být eventuálně posouzen jako trestný čin podle §255 tr. zák. Dále podrobně rozvedl obsah výpůjční smlouvy se závěrem, že pouhou demontáží výčepního zařízení tuto smlouvu neporušil. Zdůraznil rovněž, že na stejném skutkovém základě byl zproštěn druhého dílčího útoku zpronevěry. Pokud se jedná o rozhodnutí soudu druhého stupně, namítl, že toto je nepřezkoumatelné, neboť tento soud bez podrobnější argumentace stvrdil závěry nalézacího soudu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytknul, že se nevypořádal se všemi námitkami, které v dovolání uplatnil.
Podstata odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele tedy spočívá v polemice s hodnocením důkazů, v nesouhlasu se skutkovými a především právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
IV.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že podstatu výhrad k výroku o vině uplatnil stěžovatel již v řízení před nalézacím soudem a - byť i velmi stručně - rovněž v odvolání. V celém rozsahu však námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je zcela totožná s odůvodněním tohoto mimořádného opravného prostředku, doplněna je pouze o tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a nevypořádání se se všemi námitkami Nejvyšším soudem.
Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelova skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujetí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165).Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Městský soud v Brně v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele. Pozornost věnoval i právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
Krajský soud v Brně zákonným způsobem projednal odvolání stěžovatele, které se z převážné části týkalo nikoliv výroku o vině, nýbrž zprošťujícího výroku, a neshledal pochybení ve způsobu řízení před soudem prvního stupně, ani v rozsahu dokazování vztahujícího se k výroku o vině. Se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu se v celém rozsahu ztotožnil a na odůvodnění odsuzujícího rozsudku toliko odkázal, aniž by podrobněji skutková zjištění a vyvozené právní závěry odůvodňoval. V tomto postupu odvolacího soudu Ústavní soud porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal. V této souvislosti považuje za nutné uvést, že i když podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí soudní rozhodnutí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Článek 6 odst. 1 Úmluvy soudy sice zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak "při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soud" (viz Helle proti Finsku, 1977). Lze konstatovat, že za takovéto situace se odůvodnění rozhodnutí napadeného opravným prostředkem stává de facto součástí odůvodnění zamítavého rozhodnutí soudu vyššího stupně. Navíc v posuzované věci stěžovatel uplatnil v odvolání pouze minimum konkrétních námitek vztahujících se k výroku o vině, na které odvolací soud, i při ztotožnění se s odůvodněním odsuzujícího rozsudku, reagoval.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten především zjistil, že část námitek týkajících se postupu soudu při provádění a hodnocení důkazů, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi přijatými právními závěry a skutkovými zjištěními, který by umožnil a odůvodnil zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a hodnocení důkazů. Za této situace Nejvyšší soud základní části skutkových zjištění soudů nižších stupňů, z nich byly vyvozeny stěžovatelem napadené právní závěry, zopakoval, přičemž nezjistil v postupu nalézacího a odvolacího soudu pochybení. Zbývající část námitek, spadající pod uplatněný dovolací důvod, tj. námitky tvořící i podstatu odůvodnění ústavní stížnosti - nesoulad mezi popisem skutku a právními závěry soudu, naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §248 tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní, včetně formy zavinění - Nejvyšší soud přezkoumal a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné, kterýžto závěr podrobně odůvodnil (str. 6 - 7 napadeného usnesení).
Ústavní soud pouze pro úplnost - k námitce, že závěry soudů jsou v rozporu se zásadou "in dubio pro reo" - konstatuje, že případná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné obžalovaného uznat vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citovaného pravidla. Rozhodnout ve prospěch obžalovaného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obžalovaného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98, U 78/12 SbNU 541, IV. ÚS 1889/07, dostupné na http://www.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Žádné takovéto pochybnosti v posuzovaném případě Ústavním soudem zjištěny nebyly. O pozornosti, jakou věnoval nalézací soud hodnocení důkazů, svědčí i zprošťující výrok týkající se dílčího útoku trestného činu zpronevěry, který je opřen právě o pochybnosti, jež ve vztahu k vině stěžovatele tímto útokem soud vyvodil z provedených důkazů.
V.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení byly souladné s principem nezávislého soudního rozhodování. Nebylo zjištěno žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu nastoleného pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu