ECLI:CZ:US:2009:4.US.1421.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1421/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. S. H. a 2. M. H., zastoupených Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zlín, Zarámí 4422, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2009 č. j. 24 C 81/2005-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2009 č. j. 24 C 81/2005-177 (dále jen "napadené rozhodnutí"), kterým krajský soud nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobci v podání ze dne 11. března 2009, kterou se domáhají uložení povinnosti žalovanému Ž. L. (dále jen "žalovaný") zdržet se jakýchkoliv ústních či písemných výroků označujících stěžovatelku č. 2 za osobu, která udržuje mimomanželský poměr, zdržet se ve vztahu k oběma stěžovatelům jakýchkoliv ústních či písemných výroků obsahujících vulgární výrazy a písemně se stěžovatelům omluvit omluvou ve znění uvedeném v části 3) rozšíření žaloby pod bodem 3.
Stěžovatelé namítali, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez náležitého odůvodnění, tedy v rozporu s ustanovením §169 odst. 2 o. s. ř. , dále v rozporu s ustanovením §15b odst. 1 o. s. ř., neboť ve věci rozhodující samosoudkyně při jednání dne 20. března 2009 oznámila, že žalovaný podal vůči ní námitku podjatosti, o které nebylo v době vyhotovení a doručení napadeného usnesení rozhodnuto a stěžovatelům není známo, zda dosud vůbec o takové námitce bylo rozhodnuto. Stěžovatelé mají rovněž za to, že podmínky pro změnu návrhu byly splněny. Podle názoru stěžovatelů tak z uvedených důvodů byla napadeným rozhodnutím porušena základní práva stěžovatelů podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud v intencích stěžovateli namítaného porušení ústavně zaručených základních práv přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již vícekrát poukazoval, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby je rozhodnutím procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat. Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrany práv (nově uplatňovaného nároku) se stěžovatelé mohou domáhat v samostatném soudním řízení podáním žaloby nové (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000 a usnesení ze dne 18. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 734/06 in http://nalus.usoud.cz). Dle názoru Ústavního soudu je zcela na úvaze obecného soudu, zda připustí či nepřipustí navrhovanou změnu žaloby (s ohledem na dosavadní výsledky řízení), na kladné rozhodnutí o daném návrhu však není právní nárok (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. září 2007 sp. zn. IV. ÚS 739/06 in http://nalus.usoud.cz). Ve světle uvedeného neshledal Ústavní soud v rozhodnutí Krajského soudu v Brně o nepřipuštění navrhované změny žaloby vybočení z rámce výkladu a užití §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. , který by mohl založit důvod k jeho zásahu, a to ani ve vztahu k ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., neboť dle dikce tohoto ustanovení usnesení, které se týká vedení řízení, nemusí obsahovat odůvodnění.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelů, dle které prvostupňový soud v řízení pokračoval, aniž vyčkal vydání rozhodnutí o námitce podjatosti, kterou vznesl žalovaný. Neodkladnými úkony, které je soudce podle ustanovení §15b odst. 1 o. s. ř. oprávněn učinit, jsou jen ty, které je třeba dokončit, aby předchozí činnost soudu nebo účastníků nebyla zmařena. Bylo tedy zcela na ve věci rozhodujícím soudci, aby posoudil neodkladnost provedeného úkonu. Pokud pak soudce napadené procesní rozhodnutí vydal a věc poté předložil s námitkou podjatosti odvolacímu soudu, nelze v jeho postupu shledat pochybení.
Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné krajským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu