ECLI:CZ:US:2009:4.US.1447.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1447/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila ve věci stěžovatelů J. B. a A. B., oba zastoupeni advokátem JUDr. Janem Vočkou, advokátní kancelář Vsetín, Horní náměstí 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 1. 2008 sp. zn. 6 C 73/2001 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky Olomouc ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 12 Co 329/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 6. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se touto ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), která jsou jim garantována zejména čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkovému stavu je možno poznamenat, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 1. 2008 sp. zn. 6 C 73/2001 bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene ve prospěch vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti (dále jen "vedlejší účastník"; v řízení před obecnými soudy "žalovaný"), který je vlastníkem části hospodářské budovy stojící v části 13 m2 na pozemku stěžovatelů. Za zřízení věcného břemene byla stěžovatelům stanovena peněžitá náhrada.
Proti tomuto rozsudku stěžovatelé (dříve žalobci) podali odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 12 Co 329/2008 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil.
Proti shora citovaným rozsudkům brojí stěžovatelé touto ústavní stížností s tím, že pro podání dovolání nevidí prostor.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvádějí, že okresní soud svým rozhodnutím porušil jejich základní subjektivní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, když jim neposkytl patřičnou ochranu, a to ani po zjištění, že od počátku 50. let minulého století, tedy po celou dobu existence stavby chléva, se jednalo o neoprávněnou stavbu.
Nadto okresní soud ve svém rozhodnutí podle stěžovatelů vůbec neaplikoval závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 455/03 a z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 198/95 (resp., pokud je aplikoval, tak dospěl k opačným řešením než Ústavní soud).
Napadenému rozhodnutí krajského soudu pak stěžovatelé vytýkají zejména nepřesvědčivost jeho odůvodnění, když rozsudek nesplňuje základní předpoklady podle ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř").
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost sám, jakož i rozhodnutí k ní předložené. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl - a stěžovatelé na to ostatně i sami upozorňují - že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). V souladu s výše uvedeným Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů - jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Právě naznačené specifické postavení Ústavního soudu vede mj. k tomu, že se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Žádnou z právě zmiňovaných situací však Ústavní soud v právě projednávaném případě nezjistil.
Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před oběma soudy. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno.
K dílčím námitkám stěžovatelů pak může poznamenat toliko následující:
Okresní soud při svém rozhodování správně zvážil aplikaci závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 455/03 (viz nález sp. zn. III. ÚS 455/03, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 36, str. 165). Kromě myšlenkových úvah, které stran aplikace tohoto nálezu uvedl okresní soud, nelze mj. přehlédnout, že v právě projednávané věci došlo ke stavbě kýžené hospodářské budovy před více než 50 lety, kdy důkaz o tom, zda právní předchůdce vedlejšího účastníka věděl či nevěděl o neoprávněnosti stavby, je založen na výpovědi pamětníků - byť se okresní soud nakonec přiklonil k tomu, že právní předchůdce vedlejšího účastníka věděl o tom, že částečně staví na pozemku právního předchůdce stěžovatelů, situaci nelze srovnat s tím, když přímo vedlejší účastníci - nájemci (jak je tomu v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03) staví na pozemku stěžovatelů, a to i přes to, že jim to zakazuje nájemní smlouva.
Namítají-li stěžovatelé nedostatečnou přesvědčivost rozsudku krajského soudu, pak přehlíží přezkumný charakter (nikoli tedy nalézací) odvolacího řízení, kdy v projednávaném případě druhoinstanční soud využil precizního odůvodnění okresního soudu s tím, že na něj přiměřeně odkázal a zdůraznil některé jeho myšlenky.
Není rovněž pravda, že by oba soudy nezohlednily v právě projednávané věci problematiku vyvlastnění. Jak okresní soud, tak krajský soud, při svých úvahách vycházely z již několikrát citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03, kde se Ústavní soud touto problematikou podrobně zabývá.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu