ECLI:CZ:US:2009:4.US.1459.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1459/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, AK se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009 čj. 32 Cdo 4761/2007-135, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007 čj. 15 Co 455/2005-238 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 12. 10. 2005 čj. 12 C 153/2003-87, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2005 čj. 12 C 153/2003-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným a doručeným dne 4. 6. 2009 elektronicky s připojením zaručeného elektronického podpisu se M. B. (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vydání věci.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") 12 C 153/2003 vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 10. 2005, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2005, byla žalovanému uložena povinnost vydat ve stanovené lhůtě žalobci traktor v rozhodnutí specifikovaný (výrok I.) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 19. 6. 2008 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu v napadeném výroku I. změnil, fakticky však jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné zacházení dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, práva vyplývající z čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a článek 4 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel poukázal na zásadu vyplývající z nálezu Pl. ÚS 48/95 (Sb. n. u., sv. 5, str. 171), dle níž, umožňuje-li určité ustanovení právního předpisu dvě různé interpretace, je nutno dát přednost té z nich, která je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o základních lidských právech. V této souvislosti pak konstatoval, že jím prosazovaný výklad obecnými soudy projednávaných hmotněprávních otázek, zejména pak otázky týkající se platnosti a účinnosti výpovědi smlouvy o podnájmu ze dne 1. 4. 2001, byl - na rozdíl od výkladu učiněného obecnými soudy - výkladem ústavně konformním. Na základě toho pak vyjádřil přesvědčení, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů nevyplývá srozumitelně a zřetelně, jakými úvahami byly soudy vedeny při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají, takže jsou rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Rozhodnutí nalézacího a dovolacího soudu považoval za projev zřejmé libovůle v rozhodování, vybočující z mezí ústavně stanoveného postupu. Obecné soudy takto nesplnily své ústavní povinnosti plynoucí z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a z čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel také poukázal na čl. 4 odst. 1 Listiny a uvedl, že povinnost vydat traktor mu byla uložena v rozporu se zákonem, neboť pro uložené této povinnosti nebyly splněny zákonné podmínky.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že ústavní zásada rovnosti v právech vyjádřená v tomto článku je pojímána jako relativní právní rovnost subjektů, která vyžaduje, aby bylo uplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů. Neodůvodněné rozdíly, které tuto zásadu porušují, je třeba považovat za protiústavní (srov. nález ze dne 7. 6. 1995 Pl. ÚS 4/95; Sb. n. u., sv. 3, str. 209; č. 168/95 Sb.). K tvrzení stěžovatele o porušení obecného zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná že podle jeho ustálené judikatury diskriminace znamená různé zacházení bez objektivního a rozumného ospravedlnění s osobami, jejichž situace je v relevantních věcech podobná. Ovšem nikoliv každý rozdíl v zacházení bude znamenat porušení zákazu diskriminace. Musí být zajištěno, že jiné osoby v obdobné situaci nebo v situaci, která je v relevantních věcech podobná, jsou zvýhodněny, a že toto rozlišování je diskriminační (srov. nález ze dne 30. 11. 2004 Pl. ÚS 4/95, Sb. n. u., sv. 35, str. 391; č. 419/2006 Sb.). Stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětlil, jak k porušení těchto článků mělo dojít. Ústavní soud sám žádné náznaky protiústavní diskriminace stěžovatele nezjistil.
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení neuvádí samostatné základní právo, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy nebo mezinárodních smluv o lidských právech, k jejichž porušení mělo dojít [srov. nález ze dne 12. 4. 1995 Pl. ÚS 12/94; Sb. n. u., sv. 3, str. 123 (127)].
K tvrzení stěžovatele o porušení článku 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že ani tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb. n. u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujících právo na spravedlivý proces. Podstatou této části ústavní stížnosti bylo tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle, neboť neobsahují dostatečná odůvodnění, a také že obecné soudy věc stěžovatele nesprávně právně posoudily.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
Jinak řečeno, Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodoval nalézací i odvolací soud; věc posoudil též dovolací soud; obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. V projednávaném případě tak oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem uplatněné nároky nebyly důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Nad již uvedené podotýká Ústavní soud: Stěžovatelův názor, dle kterého jest klíčové, že mu byla "dána ... výpověď ze vztahu podnájemního, ačkoliv v té době již mezi účastníky žádný podnájemní vztah neexistoval, když mezi nimi existoval vztah nájemní ...", dlužno považovat za krajně formalistický; vůle vedlejšího účastníka ukončit stěžovatelovo užívací právo byla vyjádřena jasně. Opačným výkladem stěžovateli nekonvenujícím žádná jemu ústavně zaručená práva dotčena nebyla.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu