ECLI:CZ:US:2009:4.US.161.09.1
sp. zn. IV. ÚS 161/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele P. T., zastoupeného JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem náměstí Kinských 76/7, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. prosince 2008 sp. zn. 0Nt 844/2008 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 25. listopadu 2008 sp. zn. 1 ZN 3056/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedeným usnesením obecného soudu byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná jeho stížnost, směřující do citovaného usnesení státního zastupitelství, jímž byla podle §79f trestního řádu za použití §79d odst. 8 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele (takto podezřelého) o zrušení zajištění přesně specifikovaných nemovitostí, které byly podle §79f trestního řádu s odkazem na §79d odst. 1 trestního řádu zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, a to usnesením Policie ČR, Správy Východočeského kraje, SKPV, OHK, 5. oddělení v Hradci Králové, ze dne 24. září 2008 ČTS: ORNA-1855/ZČ-2008-80.
Své stížnostní námitky vymezil stěžovatel tak, že další blíže označené usnesení o zajištění finančních prostředků je ve své formulaci v rozporu s presumpcí neviny, jakož z něj lze i vyvodit, že vůči stěžovateli byly již splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání. Pakliže k němu dosud nedošlo, je toho konsekvencí porušení práva stěžovatele na právní pomoc, resp. obhajobu a s tím spjato i porušení souvisejících procesních práv. Stěžovatel rovněž poukázal na jednání Policie ČR týkající se její procesní činnosti a ve vztahu k rozhodnutí, jež ústavní stížností napadá, na to, že Okresní soud v Náchodě v předmětném usnesení mimo jiné uvádí, že "dosavadní shromážděné důkazy nasvědčují tomu, že je zde důvodné podezření, že došlo k trestnému jednání ze strany podezřelého, jak je uvedeno v zahájení trestního stíhání.". Stěžovateli přitom, jak dodává, není známo, že bylo trestní stíhání zahájeno; pokud ano, "muselo by být stěžovateli sděleno obvinění". Uvádí v této souvislosti, že je omezen ve svém právu disponovat s majetkem a domáhá se, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ve vztahu k výhradám petitem návrhu nepokrytým, a nemajícím tedy k němu z pohledu kontextuálního posouzení bezprostřední relevantní vztah, nutno říci, že se jimi nebylo možno z tohoto důvodu zabývat (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 243/05, I. ÚS 516/05, II. ÚS 90/06, IV. ÚS 388/06).
Požadavky, jež jsou na stěžovatelem kritizovaná rozhodnutí z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle přesvědčení Ústavního soudu zejména do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že dovozené závěry nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici, přičemž pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně" (srov. přiměřeně kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 435/04, IV. ÚS 174/04, II. ÚS 2515/07).
Pokud se napadených usnesení týče, porušení namítaných ústavních práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
V dané věci rozhodující orgány veřejné moci dovodily, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, že při konkurenci dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot, tj. práva na ochranu vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení, je třeba dát za jimi shledaných okolností přednost ochraně té z nich, jejíž ohrožení se jevilo z pohledu jejich vzájemného poměřování závažnějším. Přitom výrok ústavní stížností napadených usnesení spočívá na rozhodovacích důvodech, jež nevykazují prvky svévole (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 10/08) a naopak má (posuzováno pod aspektem specifik předmětného zajištění) v dané kolizi své opodstatnění. Takto učiněná rozhodnutí jsou důsledkem zvážení dvou alternativ, při jejichž hodnocení dospěl státní zástupce, jakož i následně soud k jimi učiněným závěrům, které v intencích dikce "jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu" (§134 odst. 2 trestního řádu) rovněž řádně odůvodnily. Kritizované části odůvodnění soudu stěžovatel vytýká formulačně nesprávný odkaz na "zahájení trestního stíhání" důvodně, ovšem mimo toto zajisté nepřesné označení (§158 odst. 3 trestního řádu) - nemající ovšem na obsahovou podstatu rozhodovacích důvodů vliv - věcné výhrady vůči jeho odůvodnění ani nevznáší.
Obě rozhodnutí jsou rovněž co do rozhodovacích důvodů ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, na níž též přiléhavě poukazují (usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/04 a nález sp. zn. II. ÚS 642/07).
Pro uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu