ECLI:CZ:US:2009:4.US.1709.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1709/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VALATRANS, a. s., Horní Jasénka 229, Vsetín, právně zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Drápalem, Horní náměstí 5/12, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2007 č. j. 29 Co 235/2007-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím nichž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vzhledem k tomu, že ani po zaslání doporučené upomínky nebylo ze strany vedlejší účastnice zaplaceno stěžovatelce přepravné, podala tato dne 27. 2. 2007 k poštovní přepravě žalobu adresovanou Okresnímu soudu pro Prahu východ. Následující den po podání žaloby, tedy dne 28. 2. 2007, došlo ze strany vedlejší účastnice k úhradě přepravného a stěžovatelka vzala svoji žalobu zpět. Usnesením Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 9. 3. 2007 č. j. 4 C 70/2007-7 bylo soudní řízení zastaveno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že podle soudu prvního stupně nebyla žaloba podána důvodně, neboť soudu byla doručena dne 1. 3. 2007, tedy až po úhradě dluhu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 4. 2007 č. j. 29 Co 235/2007-12 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení brojí stěžovatelka předmětnou ústavní stížností, neboť je toho názoru, že napadené rozhodnutí není v souladu s účelem soudního řízení. Smyslem náhrady soudního řízení dle stěžovatelky je to, aby účastník úspěšně domáhající se svého subjektivního práva měl nárok na úhradu výdajů, které mu vznikly v souvislosti s vedením soudního řízení. Krajský soud použil dle stěžovatelky příliš formalistický výklad a dovodil, že důvodnost podané žaloby je posuzována k datu zahájení soudního řízení, tedy k datu, kdy byla žaloby podána na soud.
Stěžovatelka nemohla před podáním žaloby vědět kdy a zda vůbec bude jí předepsaná faktura ze strany povinné uhrazena. Je zcela běžné, že advokát, který má sídlo mimo okres místně příslušného soudu, návrh na zahájení řízení posílá prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Postoj krajského soudu vede ke zcela nelogickým závěrům, že pokud by např. byla žaloba zaslána faxem či emailem, posuzovala by se důvodnost žaloby k jinému datu než v případě zaslání poštou. Tuto interpretaci považuje stěžovatelka nejen za nelogickou, ale i v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Soudy ve svém rozhodnutí poukazují na skutečnost, že důvodnost žaloby je třeba posuzovat procesně. Občanský soudní řád umožňuje podat návrh nejen osobně, ale mimo jiné i prostřednictvím pošty, aniž by některý způsob preferoval. Soudy tak vykládají zákon diskriminačně, neboť posuzují každý způsob doručení jinak. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by za situace, kdy byl dlužník jednoznačně v prodlení, měla nést náklady na právní zastoupení. Formalistický přístup soudu vede až k absurdním závěrům, že je lépe své právo neuplatnit u soudu vůbec, neboť bezprostředně po podání žaloby může dojít k úhradě závazku a věřitel bude nucen nést náklady spojené s uplatněním svého práva. Ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přitom hovoří o chování žalovaného po podání důvodného návrhu a nikoli o chování žalovaného po zahájení řízení.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba konstatovat, že o obdobných ústavních stížnostech téže stěžovatelky čtvrtý senát Ústavního soudu v minulosti již rozhodoval, přičemž dospěl k závěrům, od nichž necítí potřebu se jakkoli odchýlit (k tomu srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1498/07 a IV. ÚS 464/08).
Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek bylo spravedlivé, přičemž dle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě k odchýlení od kautel spravedlivého procesu nedošlo. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být především intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb.n.u. sv. 11, str. 9).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu