ECLI:CZ:US:2009:4.US.182.09.1
sp. zn. IV. ÚS 182/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupené JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Brně, Čápkova 44, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2008 sp. zn. 56 Co 384/2008 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 3. 2008 čj. 11 C 259/2006-159, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 7. 2008 čj. 11 C 259/2006-184, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §77 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §77 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 21. 1. 2009 a doplněným dne 23. 2. 2009 se Ing. J. M. (dále též "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradu škody způsobené žalobkyni nezákonným rozhodnutím a nesprávným postupem obecných soudů.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení §77 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, tvrdíc, že právě v důsledku aplikace tohoto protiústavního zákonného ustanovení zatížily soudy protiústavností i napadená rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň - město (dále též "nalézací soud") 11 C 259/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 22. 1. 2003 Okresní soud Plzeň - jih (dále též "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 6/2003 předběžným opatřením vydaným na návrh pronajímatelek nebytových prostor zakázal stěžovatelce (která v tomto řízení byla stranou žalovanou) jakýmkoliv způsobem nakládat s videokazetami umístěnými v pronajatých prostorách v Blatné. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále "odvolací soud") dne 22. 9. 2003 předběžné opatření ze dne 22. 1. 2003 změnil tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
Dne 3. 2. 2003 podala stěžovatelka k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala, aby předmětné videokazety nebylo možné odstraňovat z pronajatých prostor a znepřístupněním prostor bylo zabráněno jejich nezákonnému využití; o návrhu bylo okresním soudem rozhodnuto až 15. 12. 2003; z vyžádaného spisu vyplývá, že v mezidobí od 3. 2. do 15. 12. 2003 došlo v řízení k pochybením přičitatelným obecným soudům.
Stěžovatelka se následně domáhala náhrady újmy, resp. škody, v řízeních před obecnými soudy.
V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 118/2004 (po vyloučení vzájemného návrhu stěžovatelky k samostatnému projednání z řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 6/2003) se stěžovatelka domáhala proti pronajímatelkám nebytových prostor zaplacení újmy 1.721.620,50 Kč, s poukazem na ustanovení §77 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud žalobkyni neosvobodil od soudních poplatků a jeho rozhodnutí potvrdil odvolací soud. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesením o nepřiznání osvobození od soudního poplatku odmítl jako zjevně neopodstatněnou dne 28. 11. 2005 usnesením sp. zn. IV. ÚS 154/05. Řízení před obecným soudem bylo pravomocně zastaveno dne 22. 5. 2006 po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku. Ústavní stížnost proti rozhodnutím o zastavení řízení byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta dne 14. 12. 2006 usnesením sp. zn. II. ÚS 430/06.
V řízení vedeném u nalézacího soudu pod sp. zn. 11 C 259/2006 proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti se stěžovatelka domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena jednak nezákonným rozhodnutím ve smyslu §7 zák. č. 82/1998 Sb., tj. předběžným opatřením okresního soudu ze dne 22. 1. 2003 čj. 7 C 6/2003-12, usnesením, kterým nebyla osvobozena od soudních poplatků při uplatnění vzájemného návrhu a dále nesprávným úředním postupem dle §17 výše cit. zákona, neboť k jejímu návrhu ze dne 3. 2. 2003 bylo předběžné opatření vydáno opožděně až 15. 12. 2003.
Dne 12. 3. 2008 nalézací soud zamítl žalobu o zaplacení částky 2.603.124 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 1.320,48 Kč za každý kalendářní den od 16. 5. 2005 do zaplacení částky 1.077.969 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); dne 10. 7. 2008 své rozhodnutí doplnil výrokem III. (o náhradě nákladů řízení České republice). Dospěl k závěru, že odpovědnost státu za žalobkyní tvrzenou škodu není dána, neboť je vyloučena v důsledku zvláštní právní úpravy v ust. §77 odst. 3 o. s. ř. platného v době vzniku škody.
Dne 16. 9. 2008 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 3. 2008 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 7. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se všemi skutkovými i právními závěry nalézacího soudu.
III.
V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla dotčena na svých ústavně zaručených právech a svobodách, a to především na právu na soudní ochranu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právní závěry obecných soudů byly podle stěžovatelky v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními; nesouhlasila zejména s názorem obecných soudů, že ust. §77 odst. 3 o. s. ř. bylo speciální úpravou ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Návrh na zrušení ustanovení §77 odst. 3 o. s. ř. stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny a ústavním principem, že za nezákonné rozhodnutí "by měl odpovídat stát v obecném pojetí".
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost i návrh s ní spojený zjevně neopodstatněnými z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces
Stěžovatelka tvrdila, že řízení před obecnými soudy, ve kterém se domáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci a nesprávným úředním postupem, bylo nespravedlivé, neboť právní závěry obecných soudů neodpovídaly jejich skutkovým zjištěním.
Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na svoji standardní judikaturu, dle níž není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
K tvrzené neústavnosti §77 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Návrh na zrušení předmětného ustanovení stěžovatelka "odůvodnila" citací ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a konstatováním, že část výroku napadených rozhodnutí obecných soudů je založena na použití §77 odst. 3 o. s. ř. Tvrdila, že toto ustanovení je protiústavní a v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny, dle něhož "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem."
Ústavní soud především konstatuje, že ustanovení §77 odst. 3 o. s. ř. bylo již před podáním ústavní stížnosti zrušeno zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinným od 1. 4. 2005, přičemž náhrada škody a jiné újmy ze zaniklého nebo zrušeného nařízeného předběžného opatření byla citovanou novelou nově upravena v §77a o. s. ř.
Pro posouzení projednatelnosti návrhu na zrušení uvedeného ustanovení o. s. ř. je však rozhodující uvážit, má-li stěžovatel právo takový návrh podat.
Podmínky aktivní legitimace ve vztahu ke konkrétní kontrole právní normy jsou obsaženy v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Smyslem takové kontroly je posouzení ústavnosti zákona (jiného právního předpisu), resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož bylo při projednání a rozhodnutí věci obecnými soudy použito a které založilo ze strany obecných soudů rozhodovací důvody. Jinak řečeno, Ústavní soud musel posoudit, zda nosné důvody pro vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byly založeny na aplikaci §77 odst. 3 o. s. ř.
V projednávaném případě, jak plyne z napadených rozhodnutí, je zjevné, že tomu tak nebylo; obecné soudy při svém rozhodování totiž aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb. a nikoli ustanovení §77 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka nebyla tudíž k podání návrhu na vyslovení protiústavnosti §77 odst. 3 o. s. ř., ve znění platném do 31. 3. 2005, (a již vůbec ne - jak petitorně žádala - "v platném znění") aktivně legitimovaná.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu