ECLI:CZ:US:2009:4.US.184.08.1
sp. zn. IV. ÚS 184/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky Ing. V. S., právně zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. 13 Co 399/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3069/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. 1. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že citovaným rozsudkem městského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, které jí garantuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sice podle stěžovatelky nevykazuje znaky protiústavnosti, nicméně v případě zrušení rozsudku městského soudu by toto usnesení - jako rozhodnutí navazující ztratilo svůj podklad. Proto se stěžovatelka domáhá zrušení i usnesení Nejvyššího soudu.
Ke genezi této právní věci je možno uvést, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 1.000.000,- Kč za platovou diskriminaci na základě pohlaví a takzvaný mobbing na pracovišti. Platovou diskriminaci stěžovatelka spatřovala v rozdílné mzdě, kterou dostávala ona a mzdě, jež dostával ve srovnatelné situaci Ing. G. - její předchůdce. Mobbing vůči své osobě pak stěžovatelka spatřovala mj. v tom, že jí zaměstnavatel neumožnil posunutí začátku pracovní doby. Takto koncipovaná žaloba byla Obvodním soudem pro Prahu 1 zamítnuta.
V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatelka především uvedla, že podle §133a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"), existuje na základě skutečností tvrzených v žalobě vyvratitelná domněnka diskriminace, v daném případě diskriminace na základě pohlaví, z níž má soud povinnost vycházet, pokud není prokázán opak. Důkazní břemeno tedy leží na žalovaném (v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkovi), který měl prokázat, že žalobkyni (stěžovatelku) nediskriminoval. Důkazy, které soud I. stupně provedl, podle názoru stěžovatelky nesprávně vyhodnotil, neboť z nich nevyplývá, že by vykonávala menší objem nebo práci nižší kvality, a nevyšlo ani najevo, že by dosáhla nižšího stupně vzdělání.
Stěžovatelka rovněž v rámci odvolacího řízení nabídla soudu několik listinných důkazů, jimiž hodlala prokazovat jednak rozsah činností, jež pro vedlejšího účastníka vykonávala, a jednak stupeň dosaženého vzdělání, resp. postupné doplňování odborných školení. Kromě toho nabídla odvolacímu soudu k důkazu také sešit, v němž byly vedeny záznamy o činnosti Ing. G.
Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky zvážil a po té, co se v podstatě ztotožnil s názorem soudu I. stupně, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nové důkazy, jež stěžovatelka odvolacímu soudu předložila, nevzal tento soud v úvahu, protože tyto důkazy existovaly již v průběhu řízení před soudem prvého stupně a stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby je předložila již tomuto soudu. Městský soud s ohledem na to poznamenal, že odvolací řízení je založeno na principu neúplné apelace a uvedené důkazy nesplňovaly požadavky "ust. §205 odst. 1 písm. c) a písm. e) o.s.ř." [správně má být "ust. §205a odst. 1 písm. c) a písm. f) o .s .ř." - srov. níže].
Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla nejdříve dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř [zásadní právní význam přitom spatřovala v řešení otázky důkazního břemene ve smyslu §133a odst. 1 o. s. ř.], a když bylo její dovolání odmítnuto, podala proti rozsudku odvolacího soudu (jakož i proti navazujícímu usnesení Nejvyššího soudu) právě projednávanou ústavní stížnost. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila domněnku, že městský soud nesprávně aplikoval ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka totiž podle svého názoru naplnila "předpoklady pro přechod důkazního břemene", přičemž bylo na vedlejším účastníkovi, aby tvrdil a prokázal důvody odlišného zacházení, event. aby vyvrátil, že se stěžovatelkou bylo zacházeno méně příznivě než s Ing. G. Vedlejší účastník však podle mínění stěžovatelky výše uvedené skutečnosti neprokázal, resp. nevyvrátil (stěžovatelka v této souvislostí odkázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 37/04, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 41, str. 173). Nejzávažnější vadu v postupu odvolacího soudu však stěžovatelka shledávala v tom, že městský soud odmítl důkazy, které stěžovatelka navrhla a předložila až v rámci odvolacího řízení, a to podle ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Toto odmítnutí důkazu odvolací soud přitom odůvodnil zcela nesprávně a nelogicky, když dovodil, že stěžovatelkou nově předkládané důkazy "nesplňují požadavky ust. §205 odst. 1 písm. c) a písm. e) o. s. ř." [zde je podle stěžovatelky zjevné, že soud měl na mysli ustanovení §205a odst. 1 písm. c) a písm. e) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.; po účinnosti této novely pak jde o ustanovení §205a odst. 1 písm. c) a písm. f) o. s. ř.], protože tyto důkazy existovaly již v průběhu řízení před soudem I. stupně. Odvolací soud podle stěžovatelky v odůvodnění svého rozsudku kumuluje podmínky uvedené pod písmeny c) a e) [správně c) a f)], aby si vypomohl kritériem existence důkazů v době rozhodování prvoinstančního soudu. Zákon ale nevyžaduje, aby důkazy spadající pod podmínku ad písm. c) zároveň splňovaly podmínku neexistence v době vyhlášení prvoinstančního rozhodnutí ad písm. f). Jediným kritériem přípustností důkazů ve smyslu písm. c) podle stěžovatelky je, aby byly způsobilé zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu I. stupně. Stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, podle něhož zákon v ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. otevírá možnost napadnout důkazy, které vedly soud k nepříznivému rozhodnutí, prostřednictvím nových důkazních návrhů, byť se jedná o návrhy, které bylo možné učinit před soudem I. stupně.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i rozhodnutí k ní předložené. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí na tomto místě nejprve připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Městským soudem v Praze, ze kterého vzešel rozsudek, jenž podle názoru stěžovatelky není ústavně souladný. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se chybné aplikace ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř., má Ústavní soud za to - na rozdíl od stěžovatelky - že městský soud toto ustanovení aplikoval zcela správně. Stěžovatelka předložila před soudem prvoinstančním skutečnosti odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace. Tím došlo k přenesení důkazního břemene na vedlejšího účastníka. Obecné soudy (Městský soud v Praze z toho nevyjímaje) přitom dospěly k závěru, že se vedlejšímu účastníkovi podařilo prokázat, že stěžovatelku nediskriminoval na základě pohlaví a že ji psychicky ani jinak nešikanoval. Z odůvodnění rozsudku městského soudu jasně vyplývá, na základě jakých skutečností (důkazů) soud II. stupně k těmto závěrům dospěl. Již výše bylo řečeno, že se Ústavní soud přehodnocováním dokazování zabývá jen zcela výjimečně, a to zpravidla tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními či důkazy. Tento nesoulad však Ústavní soud v rámci posuzovaného soudního řízení nezjistil. Naopak jak soud I. a II. stupně na straně jedné, tak stěžovatelka sama na straně druhé, dodržely všechny podmínky plynoucí z ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. tak, aby toto ustanovení mohlo být aplikováno (tedy aby mohlo dojít k přesunu důkazního břemene - viz k tomu přiměřeně i stěžovatelkou vzpomínaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 - zejména jeho odstavce 67. a 73.).
Napadá-li stěžovatelka nesprávnou aplikaci ustanovení §205a odst. 1 písm. c) a písm. f) ze strany městského soudu, pak k tomu lze konstatovat následující:
- Z odůvodnění napadeného rozsudku předně nelze vyvodit závěr, že by městský soud podmiňoval přípustnost důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků tvořících oporu rozsudku I. stupně [tedy důkazních prostředků uvedených v ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.] kumulativním splněním podmínky jejich neexistence v době rozhodnutí soudu I. stupně [tedy situace zmiňované v ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Městský soud v dané pasáži svého odůvodnění dospěl toliko k závěru, že stěžovatelkou nově předkládané důkazy nemohou zpochybnit věrohodnost důkazů, z nichž vychází rozhodnutí soudu I. stupně, a nejedná se ani o důkazy, které by vznikly až po vyhlášení rozhodnutí prvostupňového soudu [přitom vzhledem k odvolacím námitkám stěžovatelky a vzhledem k povaze nově navrhovaných důkazů se soud nevypořádával se všemi výjimkami z principu neúplné apelace, tedy např. nezmiňoval, že stěžovatelkou nově navrhované důkazy nemohou například vést k vyloučení soudce atp.; naopak zmínil pouze ty výjimky, které by vzhledem k ostatním okolnostem případu přicházely v úvahu].
- Nelze se rovněž ztotožnit s výkladem stěžovatelky, jímž nahlíží na ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. uvádí, že "[z]ákon zde (...) otevírá možnost napadnout důkazy, které vedly soud k nepříznivému rozhodnutí, prostřednictvím nových důkazních návrhů, byť se jedná o návrhy, které bylo možné učinit již před soudem I. stupně". S tím ovšem nemůže Ústavní soud souhlasit. Zákon totiž tímto ustanovením "nedává možnost napadnout důkazy", ale možnost zpochybnit věrohodnost důkazů. Toto ustanovení proto nelze využívat k tomu, aby procesní strana neúspěšná v řízení před soudem I. stupně kladla před odvolacím soudem na jednu z pomyslných misek vah spravedlnosti další nové důkazy, jež by ve svém důsledku znamenaly, že by odvolací soud při svém rozhodování vycházel z jiného skutkového stavu. Toto ustanovení naopak slouží k tomu, aby procesní strana řízení mohla v odvolacím řízení zpochybnit věrohodnost toho kterého důkazu do té míry, že by k němu jako k důkazu vůbec nemohlo být přihlíženo, tedy že by byl z pomyslných misek vah spravedlnosti odstraněn (to je ostatně i situace, ze které vychází stěžovatelkou připomínaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/05, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, str. 273). Přitom posouzení, zda se o důkaz zpochybňující důkaz jiný v jeho samé podstatě jedná či nikoli, přísluší právě druhostupňovému soudu (srov. k tomu i Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád - komentář, II. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 1081)
Konečně ani třetí stěžejní námitce v ústavní stížnosti uvedené, že totiž městský soud řádně neodůvodnil svoje rozhodnutí, když na některé odvolací námitky stěžovatelky (týkající se například odůvodněnosti "rozdílné mzdy" v souvislosti s vypracováním konsolidované účetní závěti) vůbec nereagoval, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Je sice pravda, že této konkrétní námitce městský soud ve svém rozhodnutí nevěnuje samostatnou pozornost, nicméně tato dílčí absence zde není porušením zásady přiměřeného odůvodnění do té míry, aby sama o sobě zakládala protiústavnost posuzovaného rozhodnutí. Platí totiž, že ačkoli se Ústavním soudem standardně aplikované zásady ústavněprávního přezkumu vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo spravedlivé jako celek. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu