ECLI:CZ:US:2009:4.US.1891.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1891/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů J. J. a H. J., oba právně zastoupeni Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 28. 4. 2008 č. j. 33 Cdo 934/2008-84 a proti rozsudku Krajského soudu Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 8. 2007 č. j. 59 Co 88/2007-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež byla podáním doručeným Ústavnímu soudu 26. 8. 2008 doplněna tak, aby splňovala základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich základní subjektivní právo na spravedlivý proces, jež je jim garantováno zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně spatřují porušení tohoto práva v tom, že jak krajský soud, tak Nejvyšší soud se nevypořádaly s právní argumentací stěžovatelů uvedenou v odvolání, resp. dovolání, byť tato problematika není podle názoru stěžovatelů řešená ani ustálenou judikaturou, na kterou oba soudy odkazují.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud ve svém usnesení odkazem na ustálenou judikaturu, s jejímiž závěry se Ústavní soud ztotožňuje (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 431/06 ze dne 20. 11. 2006), své rozhodnutí řádně odůvodnil [judikatorní odkaz Nejvyššího soudu se přitom týká jak základní otázky promlčení, tak zásady zakotvené v ustanovení §2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), s níž se formálně nevypořádal v dovoláním napadeném rozhodnutí krajský soud]. Nadto z jeho usnesení vyplývá, že ani právní argumentace stěžovatelů historickým výkladem (popř. vůlí zákonodárce), kterou použili pro své odvolání, resp. dovolání, nemůže na právním názoru Nejvyššího soudu nic změnit (což se týká rovněž odkazu stěžovatelů na ustanovení §36 OZ) - srov. k tomu závěr odstavce usnesení Nejvyššího soudu, jenž začíná slovy: "Dovoláním zpochybněná právní otázka (...)".
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu