ECLI:CZ:US:2009:4.US.1897.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1897/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. M., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Sládek & Partners, v.o.s., Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005, č.j. 54 Cm 21/2004-44, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2007, č.j. 7 Cmo 148/2007-185, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2009, č.j. 29 Cdo 4042/2008-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů částku 7.645,75 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele i žalované rozhodl citovaným usnesením Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvého stupně částečně potvrdil, přičemž ve výroku o náhradě nákladů řízení před nalézacím osudem jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů částku 12.167,75 Kč (výrok I.). Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.346,25 Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.819,50 Kč (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou domáhal uložení povinnost žalované uveřejnit v tisku rozhodnutí, požadované zákonem, jímž mělo dojít ke zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií žalované. Soud prvého stupně však neshledal, že by nastaly okolnosti zakládající takovou povinnost. K závěru o nedůvodnosti požadavku stěžovatele dospěl i odvolací soud. Přesto je stěžovatel přesvědčen, že takový postup zasáhl do jeho základních práv, neboť obecné soudy došly ke špatným závěrům. Na podporu svého tvrzení odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2001, č.j. 5 Cmo 449/2000-65, který zaujal v obdobné věci opačný názor.
Stěžovatel dále namítl porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, když řízení v jeho věci trvalo pět let. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Cm 21/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Z obsahu předloženého spisu není patrné, jaká okolnost vedla k tomu, že soud prvého stupně, poté co stěžovatel dne 24. srpna 2004 zaplatil soudní poplatek (č.l 28), nařídil jednání ve věci samé (na 21. listopadu 2005) teprve dne 17. srpna 2005 (č.l. 30). Uvedené prodlení by bylo možno považovat za nepřiměřené, stěžovatel však takovou námitku v řízení nikde neuplatnil. Ze zbývající části spisu pak Ústavní soud průtahy v řízení neshledal. Ze spisu je patrné, že stěžovatel užil řádný i mimořádný opravný prostředek ve věci samé, jakož i odvolání proti nepřiznání osvobození od soudního poplatku v odvolacím a následně i v dovolacím řízení. Projednání těchto podání pak trvalo obecným soudům přiměřenou dobu.
Závěry obecných soudů ve věci samé, kdy neshledaly, že by došlo ke zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií žalované, jsou konzistentní a vycházejí z provedených důkazů i konstantní judikatury obecných soudů, včetně judikatury Ústavního soudu. Závěry stěžovatele se pak opírají o osamělé a překonané rozhodnutí vrchního soudu.
S ohledem na tyto okolnosti Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy v řízení o projednávané věci tuto chybně posoudily. Obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval, když své závěry uvedl v usneseních sp. zn. I. ÚS 695/05, II. ÚS 196/06 či II. ÚS 752/08. Už tehdy Ústavní soud dospěl k závěru, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy stěžovatel podává své vlastní hodnocení provedených důkazů, z nichž vyvozuje odlišné právní závěry. Tím staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší (čl. 83 Ústavy). Řízení před obecnými soudy, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, přísluší pouze a právě jen obecným soudům. Pokud tyto při svém rozhodování respektují kautely dané §132 o.s.ř., pak do pravomoci Ústavního soudu nespadá přehodnocování jejich hodnocení důkazů, a to ani kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz III. ÚS 23/93, SbNU ÚS, sv. 1, str. 41).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu