ECLI:CZ:US:2009:4.US.1911.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1911/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, PhD., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 396/2009 ze dne 28. dubna 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 475/2008 ze dne 27. listopadu 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 154/2008 ze dne 12. září 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 154/2008 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 154/2008 ze dne 12. září 2008 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) trestního zákona, za což byl podle §234 odst. 1, §42 odst. 1 a §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle §39a odst. 2 písm. d) trestního řádu pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 475/2008 ze dne 27. listopadu 2008 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve způsobu výkonu trestu a podle §259 odst. 3 trestního zákona znovu rozhodl tak, že se stěžovatel podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazuje pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 4 Tdo 396/2009 ze dne 28. dubna 2009 podle §265i odst. 1 písm. b) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvádí, že jeho právo na osobní svobodu bylo porušeno trestním stíháním, které bylo provedeno způsobem odporujícím zákonu. Právo stěžovatele na spravedlivý proces pak bylo porušeno zejména způsobem dokazování v řízení předcházejícím vydání v záhlaví citovaných rozhodnutí a dalšími pochybeními orgánů činných v trestním řízení, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu věci a následně i k jejímu nesprávnému právnímu posouzení, a dále též odmítnutím dovolání ze strany Nejvyššího soudu. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel předkládá konkrétní námitky proti všem v záhlaví citovaným rozhodnutím a postupu obecných soudů, které však není třeba blíže rekapitulovat, neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy na ochranu Lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Právo na spravedlivý proces pak není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3087/08, sp. zn. II. ÚS 957/09 nebo sp. zn. I. ÚS 1952/09 a mnohá další). Za situace, kdy není zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jejich podstatou je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu (nesprávně) odmítnutého dovolání pro nenaplnění žádného zákonného dovolacího důvodu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu či jiného důvodu, pro který by se Nejvyšší soud měl dovoláním stěžovatele zabývat, a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem, jakož i s poukazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu, vyložil, proč nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený dovolací důvod a proč dovolání odmítl. Ústavní soud v něm neshledal nic, co by mělo za následek porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatele. Námitky stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí a postupu Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za nedůvodné.
Pokud jde o zbývající dvě v záhlaví citovaná rozhodnutí, zjistil Ústavní soud, že proti nim směřující námitky byly stěžovatelem uplatněny již v jím podaném odvolání a dovolání, když ve velmi podstatné části je ústavní stížnost dokonce naprosto totožná s odvoláním a dovoláním stěžovatele. Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy s těmito námitkami stěžovatele dostatečně vypořádaly. Nemaje k nim výhrad Ústavní soud předně na tato rozhodnutí, a to zejména na v záhlaví citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze, odkazuje.
Ústavní soud dále konstatuje, že v celém trestním řízení vedeném proti stěžovateli ani ve v záhlaví citovaných rozhodnutích neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyvolávající nezbytnost jeho kasačního zásahu. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - §2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení
Ústavní soud neshledal, že by se Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně a Krajský soud v Praze jako odvolací soud v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i odvolací soud podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Soud prvního stupně provedl naprosto dostatečné dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, které důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzených trestných činů, včetně trestné činu loupeže, usvědčily. Odvolací soud pak reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku.
Ústavní soud závěrem odkazuje též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. Coeme a další proti Belgii, 2000). Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int) Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném trestním řízení nebylo shledáno. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, přičemž soudy zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1, §134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní a je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Za této situace nemohl Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných ústavně zaručených základních práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu