ECLI:CZ:US:2009:4.US.1962.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1962/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Na Strži 1702/65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 čj. 29 Cdo 3785/2008-80, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008 čj. 15 Cmo 47/2008-34 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2008 čj. 41 Cm 87/2007-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným a doručeným dne 24. 7. 2009 elektronicky bez připojení zaručeného elektronického podpisu, včas a řádně doplněným předložením jeho originálu, se J. Š. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení neúčinnosti úkonů žalovaného správce konkursní podstaty.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Den 25. 1. 2008 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") řízení o určení neúčinnosti právních úkonů žalovaného zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 4. 3. 2008 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 25. 1. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že bez ohledu na skutečnost, že žalobce nebyl v tomto sporu aktivně legitimován (protože nebyl účastníkem konkursního řízení vedeného na majetek úpadce), muselo být řízení zastaveno z důvodu zrušení konkursu prohlášeného na majetek úpadce, což založilo neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Dne 31. 3. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v řízení před soudy všech stupňů bylo porušeno základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, a to v důsledku vyloučení jeho žalobního návrhu ze dne 30. 4. 2004 usnesením nalézacího soudu ze dne 20. 1. 2005 k samostatnému projednání a rozhodnutí, což způsobilo nepřehlednou situaci, která měla za následek nečinnost tohoto soudu. Pochybil také odvolací soud, který svým rozhodnutím potvrdil zjevně nezákonné a nesprávné rozhodnutí nalézacího soudu a omezil se pouze na konstatování nedostatku podmínky řízení. Nesprávné bylo také rozhodnutí dovolacího soudu odmítající zcela důvodné dovolání.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzeným zbytečným průtahům v řízení před obecnými soudy:
Ústavní soud především konstatuje, že v projednávaném případě se jedná o ústavní stížnost směřující proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně zastaveno.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Nad již uvedené připomíná Ústavní soud svoji standardní judikaturu, dle níž napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu (srov. např. nález III. ÚS 70/97; Sb. n. u., sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007 III. ÚS 716/06; http://nalus.usoud.cz).
K tvrzené nezákonnosti napadených rozhodnutí:
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu