ECLI:CZ:US:2009:4.US.2045.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2045/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem Růžová 17/1416, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1500/2006-380 ze dne 24. 1. 2007, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 To 9/2006-347 ze dne 18. 1. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 2 T 183/2004-331 ze dne 14. 10. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 183/2004 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 2 T 183/2004-331 ze dne 14. 10. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel společnosti TEVI, s. r. o., zanesl do účetnictví společnosti falešné (fiktivní) faktury údajně vystavené společností Moravskoslezské dřevařské závody, Šumperk, a. s., na jejichž základě uplatnil neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti osmi měsíců. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 7 To 9/2006-347 ze dne 18. 1. 2006 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání proti rozhodnutí městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1500/2006-380 ze dne 24. 1. 2007 odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí byl porušen čl. 1, 4, 10 a 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu mělo dle názoru stěžovatele dojít v důsledku opomenutí klíčových důkazů, tzn. konkrétně neprovedení výslechu svědka A. P., konkurzního správce Moravskoslezských dřevařských závodů, Šumperk, a. s., a pominutí přípisu Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2004, obsahujícího vyjádření, že tento měl existenci zboží, k němuž společnost TEVI, s. r. o., uplatňovala odpočet daně z přidané hodnoty, za prokázánu. Obecné soudy rovněž dle přesvědčení stěžovatele nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v řízení nebylo postaveno najisto, zda bylo účetnictví společnosti Moravskoslezské dřevařské závody, Šumperk, a. s., vedeno řádně a v souladu s právními předpisy; jednání podnikatele nelze kriminalizovat pouze na základě skutečnosti, že jeho obchodní partner nevede řádně účetnictví. Stěžovatel dále uvedl, že je mu známo, že úlohou Ústavního soudu není náprava vadných rozhodnutí obecných soudů, nicméně za situace, kdy se jedná o pochybení konstituující neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv, měl by Ústavní soud poskytnout těmto právům ochranu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1500/2006-380 ze dne 24. 1. 2007, usnesení městského soudu č. j. 7 To 9/2006-347 ze dne 18. 1. 2006 a rozsudek obvodního soudu č. j. 2 T 183/2004-331 ze dne 14. 10. 2005 svým nálezem zrušil.
II.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1500/2006-380 ze dne 24. 1. 2007, tzn. poslední procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele, bylo doručeno dne 26. 2. 2007 Mgr. P. P., obhájci stěžovatele, který jej zastupoval již v řízení před obvodním a městským soudem, dne 1. 3. 2007 stěžovateli a dne 7. 6. 2007 na základě žádosti ze dne 19. 4. 2007 i advokátce Mgr. et Mgr. Romaně Hiklové, jíž stěžovatel zmocnil k zastupování v dovolacím řízení a jež v rámci tohoto řízení činila v zastoupení stěžovatele veškeré procesní úkony.
Dle §37 odst. 3 trestního řádu platí, že pokud si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům. Pokud obviněný (obžalovaný) žádného z obhájců neoznačí a neurčí jej ani předseda senátu, což byl právě případ stěžovatele, je třeba rozhodnutí doručit všem zvoleným obhájcům, přičemž počátek běhu lhůty pro podání opravného prostředku je odvozován od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí doručeno poslednímu z obhájců (srov. P. Šámal a kol.: Trestní řád - komentář, I. díl, C. H. Beck, Praha, 2005, 5. vydání, str. 273). Za této procesní situace považoval Ústavní soud za datum rozhodné pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti datum doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1500/2006-380 ze dne 24. 1. 2007 Mgr. et Mgr. Romaně Hiklové, a to i s přihlédnutím k tomu, že právě tato advokátka stěžovatele v dovolacím řízení aktivně zastupovala a že žádost o doručení rozhodnutí zaslala Nejvyššímu soudu bez zbytečného odkladu. Ústavní stížnost byla stěžovatelem předána k poštovní přepravě dne 6. 8. 2007, tzn. stalo se tak v zákonné lhůtě.
III.
Jelikož byla ústavní stížnost podána včas a byly splněny i další podmínky pro její meritorní projednání, vyžádal si Ústavní soud spis obvodního soudu sp. zn. 2 T 183/2004. Poté, co se Ústavní soud se spisovým materiálem seznámil a napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud dále odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Jejich argumentace byla logická a konzistentní, přičemž se v jejím rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Domníval-li se stěžovatel, že za dané důkazní situace mělo být přistoupeno k aplikaci zásady in dubio pro reo, je třeba uvést, že pravidlo "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 73, str. 541 a násl.). Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a ztotožňuje se s jejich názorem, že v projednávané věci důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla.
V části, v níž stěžovatel namítal opomenutí dvou klíčových důkazů, shledal Ústavní soud ústavní stížnost nepřípustnou, a to s ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Zmíněný princip se do rozhodování Ústavního soudu promítá nejen v rovině formální, tedy v tom smyslu, že stěžovatel je povinen vyčerpat veškeré procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti namítnout porušení konkrétních práv již v řízení o opravném prostředku a nikoliv toliko v ústavní stížnosti. Ze spisového materiálu plyne, že stěžovatel v odvolacím řízení ve vztahu k předmětným důkazům žádné námitky nevznesl, učinil tak až v dovolání, což ovšem nelze vzhledem k vymezení dovolacích důvodů považovat za řádné uplatnění námitky. Ústavní soud se proto nemohl argumentací stěžovatele stran opomenutých důkazů blíže zabývat.
Jelikož nebylo zjištěno, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu