ECLI:CZ:US:2009:4.US.2174.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2174/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelů P. Š. a L. Š., společně zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou AK Plzeňská 4, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 31 Co 180/2007-101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 5319/2007, proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 31 Co 235/2005-69 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007 č. j. 20 Cdo 660/2006-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 8. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se touto ústavní stížností domáhají zrušení všech výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ke skutkovému stavu je možno říci, že usnesením Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 21. 1. 2005 č.j. E 2934/2001-51 byl podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 8. 11. 2000 č. j. 11 C 20/2000-17 nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu v Bořanovicích [zřejmě správně v Pakoměřicích] č.p. 70, č. bytu 104 v 1. patře a provedení výkonu rozhodnutí přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí, na základě jeho práva do náhradního bytu v domě č.p. 150 v obci Bášť, o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 1. patře. Dále bylo předmětným usnesením uloženo povinnému nahradit oprávněným náklady řízení ve výši 6.225,- Kč.
Na základě odvolání povinného (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) rozhodoval dále o věci Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který vydal dne 30. 6. 2005 usnesení č.j. 31 Co 235/2005-69, kterým usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu výše uvedeného zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch vedlejšího účastníka.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007 č. j. 20 Cdo 660/2006-85 pak bylo toto usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 31 Co 235/2005-69 zrušeno a věc se vrátila k tomuto soudu k dalšímu řízení (citované usnesení bylo zrušeno proto, že krajský soud rozhodoval v rámci odvolacího řízení bez nařízení jednání, ač ho podle Nejvyššího soudu nařídit měl; Nejvyšší soud se však na druhou stranu ve svém zrušovacím usnesení výslovně ztotožnil s názorem odvolacího soudu, podle něhož přiměřený náhradní byt zásadně nelze zajistit mimo obec, ve které se nachází byt vyklizovaný).
V návaznosti na citované usnesení Nejvyššího soudu vydal Krajský soud v Praze dne 26. 6. 2007 usnesení č. j. 31 Co 180/2007-101, kterým změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ ze dne 8.11.2000 č. j. 11 C 20/2000-17 vyklizením bytu zamítá. Proti tomuto usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 5319/2007 zamítnuto.
Proto stěžovatelé podali proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 31 Co 180/2007-101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 5319/2007, proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 31 Co 235/2005-69 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007 č. j. 20 Cdo 660/2006-85 ústavní stížnost.
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí obecných soudů k ní přiložená a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Nepřípustná je ústavní stížnost v té části, kde žádá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 31 Co 235/2005-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007 č. j. 20 Cdo 660/2006-85. Je tomu tak proto, že právě citované rozhodnutí krajského soudu zrušil již Nejvyšší soud - tedy formálně neexistuje - a kasační usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se rozhodovalo ve věci samé, jde jen o rozhodnutí dílčí, procesní povahy, které toliko otevřelo prostor pro další pokračování řízení.
Co se týká rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 5319/2007 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č.j. 31 Co 180/2007-101, pak musí Ústavní soud v prvé řadě konstatovat, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku a chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Krajským soudem v Praze a Nejvyšším soudem, ze kterých vzešlo napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 31 Co 180/2007-101 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 20 Cdo 5319/2007. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno.
K právní argumentaci obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích, s níž se Ústavní soud plně ztotožňuje a již považuje za plně ústavně konformní, je snad možno jen dodat, že rozhodl-li Okresní soud Praha - východ svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. 11 C 20/2000, že stěžovatelé mají vedlejšímu účastníkovi zajistit přiměřený náhradní byt (a to právě přiměřený, nikoli jen náhradní), pak se stěžovatelé v rámci vykonávacího řízení (kam patří všechna výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností) nemohou dožadovat toho, aby se soudy vzhledem k okolnostem jejich případu "spokojily" s tím, že vedlejšímu účastníkovi zajistili toliko náhradní byt. Nelze rovněž nevidět, že stěžovatelé předmětný dům kupovali s vědomím, že na něm váznou práva třetích osob, která budou muset vypořádat v souladu se zákonem, budou-li například chtít nemovitost užívat nebo s ní nakládat bez jakýchkoli omezení (pokud by totiž o těchto právech třetích osob váznoucích na nemovitosti nebyli informováni, jistě by proti prodávajícímu - předchozímu majiteli podnikli adekvátní právní kroky).
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu