ECLI:CZ:US:2009:4.US.2206.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2206/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel J. K., zastoupený JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, Praha 3, proti průtahům v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. srpna 2009, domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud rozhodl, že Vrchní soud v Praze tím, že předložil věc vedenou pod sp. zn. Úl 15/2009, resp. Úl 16/2009, Nejvyššímu soudu k posouzení vznesené námitky podjatosti, aniž by předtím ve věci podaných návrhů na určení lhůty rozhodl, porušil práva účastníků na spravedlivý (předvídatelný) proces podle čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud Vrchnímu soudu v Praze zakázal, aby v porušování tohoto práva pokračoval a přikázal mu, aby v řízení vedeném pod sp. zn. Úl 15/2009 a Úl 16/2009 neprodleně jednal. Dále stěžovatel navrhl, aby jeho právnímu zástupci byly přiznány náklady na jeho zastoupení v plném rozsahu, a to k tíži státu.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1998 č. j. 52 K 92/97-83 (dále jen "usnesení městského soudu") ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1999 č. j. 2 Ko 60/99-304 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") byl na majetek stěžovatele prohlášen konkurs. Stěžovatel tvrdil, že mu usnesení odvolacího soudu nebylo řádně doručeno. Proto podal návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu, které adresoval Městskému soudu v Praze, přičemž návrhem ze dne 1. července 2009 navrhl uložení povinnosti - vyvěšení usnesení městského soudu na úřední desku a návrhem ze dne 3. července 2009 navrhl uložení povinnosti odstranit dosavadní zbytečné průtahy a to tím, že se městskému soudu uloží povinnost doručit usnesení vrchního soudu stěžovateli.
Namítá-li stěžovatel průtahy v řízení, pak brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], k jehož pojmovému vymezení se Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil (viz kupříkladu nález ze dne 30. listopadu 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Je jím pochopen tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení". Neodůvodněné průtahy v probíhajícím občanskoprávním řízení tomuto vymezení pak odpovídají.
Posuzuje-li pak Ústavní soud důvodnost tvrzení o porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, musí ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (srov. nález ze dne 4. června 2003 sp. zn. II. ÚS 71/99, Sb. n. u., sv. 30, str. 281), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech průtahy zpravidla nejsou nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána (srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ze spisové evidence vedené Ústavním soudem vyplývá, že Ústavní soud se posouzením doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli několikrát zabýval, přičemž námitky stěžovatelem vznesené neshledal důvodnými. V usnesení ze dne 8. března 2005 sp. zn. I. ÚS 708/04 Ústavní soud konstatoval, že: "Z obsahu napadených rozhodnutí i z předchozích procesních úkonů stěžovatele je nesporné, že mu usnesení o prohlášení konkursu doručeno bylo. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož, vykazuje-li doručení soudní písemnosti odchylky od řádného doručení písemnosti podle procesního předpisu, lze nápravu sjednat i jinak než pouze opětovným doručením písemnosti, vždy ovšem jen tak, aby práva účastníka nebyla poškozena. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na stěžovateli známé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, čj. 29 Odo 202/2003 - 2238, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o dalším dovolání stěžovatele v téže věci a kde se tento soud podrobně a ústavně konformně s celou věcí vypořádal".
V usnesení ze dne 16. února 2006 sp. zn. II. ÚS 38/06 pak Ústavní soud uvedl: "Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že k námitce stěžovatele stran pochybení konkursního soudu při vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu se již soudy v předchozích řízeních vyjadřovaly, tím méně je na Ústavním soudu, aby skutková tvrzení stěžovatele opakovaně ověřoval a přehodnocoval předchozí závěry obecných soudů".
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není soudům nadřízenou instancí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení a v této souvislosti zjistit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že k zásahu do práv stěžovatele ve smyslu výše uvedeného v posuzovaném případu nedošlo. Jak bylo zjištěno, obecné soudy, včetně Ústavního soudu, se návrhy stěžovatele podanými v souvislosti s tvrzeným nedoručením usnesení odvolacího soudu stěžovateli několikrát zabývaly a opakovaně své názory vyjádřily ve svých rozhodnutích. Pokud pak Vrchní soud v Praze, s ohledem na všechny okolnosti případu, tj.návrhy stěžovatele na doručení usnesení odvolacího soudu a vznesené námitky podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, podáním ze dne 21. července 2009 předložil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 52 K 92/97 k rozhodnutí o návrhu stěžovatele na vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze Nejvyššímu soudu, neboť je toho názoru, že s ohledem na dříve vznesenou námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, o níž dosud nebylo rozhodnuto, nelze rozhodnout ani nově napadlé věci pod sp. zn. Úl 15/2009 a Úl 16/2009, nelze v tomto postupu spatřovat žádné pochybení. Za dané procesní situace postup Vrchního soudu v Praze odpovídá složitosti věci a Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho postupu jakkoliv v dané fázi řízení zasahovat. Rovněž je třeba poznamenat, že je
zcela na vůli stěžovatele, jaké procesní návrhy k uplatnění svého práva zvolí a pokud je těchto návrhů více a spolu kolidují, je třeba s tím nést spojené následky, tj. vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vrchní soud v Praze postupoval dle názoru Ústavního soudu zcela v mezích daných mu čl. 82 odst. 1 Ústavy a jeho postup není ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z výše vyložených důvodů proto nezbylo, než předloženou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů spojených se zastoupením před Ústavním soudem (§29 a §30 odst. 1), lze dodat, že Ústavní soud může tuto náhradu stěžovateli přiznat, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry a pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§83 odst. 1). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu postupovat.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu