ECLI:CZ:US:2009:4.US.2338.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2338/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 2338/08 ve věci ústavní stížnosti M. G. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2008 č. j. 104 C 217/2008-21, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení a náklady řízení, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a DT COMPACT, s. r. o., se sídlem Havlíčkova 129/15, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Výrok III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2008 č. j. 104 C 217/2008-21 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením o porušení základního práva na spravedlivý proces, jež je mu zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným výrokem byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi, jenž v řízení před Městským soudem v Brně vystupoval jako žalobce, náklady řízení ve výši 9 168 Kč. Tento výrok byl odůvodněn tím, že "dluh byl zaplacen až po podání žaloby a z procesního hlediska tedy žalovaný zavinil, že řízení muselo být zastaveno pro jeho chování, má žalobce nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).".
3. Stěžovatel upozorňuje na fakt, že postoupení pohledávky vedlejšímu účastníkovi mu nebylo platně oznámeno, a že tedy mohl plnit původnímu dlužníkovi; této své možnosti rovněž využil. Fakt, že svou pohledávku uhradil až po podání žaloby, je dle stěžovatele bez významu, neboť s ohledem na absenci oznámení či prokázání postoupení pohledávky nebyl vedlejší účastník k podání žaloby aktivně legitimován; nelze proto hovořit o procesním zavinění stěžovatele.
4. Stěžovatel si je vědom toho, že otázka nákladů řízení zpravidla nemá ústavněprávní rozměr. Zároveň je však přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v důsledku extrémního pochybení, kterým došlo k zásahu do ústavně garantovaného práva, a předmětné rozhodnuti je zatíženo prvky svévole. Právní názor soudu navíc není založen na dostatečném a logicky konzistentním odůvodnění. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na dřívější judikaturu Ústavního soudu, která právě takto vymezila podmínky zásahu do výroku o nákladech řízení.
II.
5. Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 11. 2008 podepsaném předsedkyní senátu 104 C toliko odkázal na odůvodnění rozsudku.
6. Vedlejší účastník ve vyjádření ze dne 20. 3. 2009 upozornil na skutečnost, že stěžovatel využil městské hromadné dopravy, aniž by zaplatil jízdné; to zaplatil spolu s přirážkou až po lhůtě k tomu určené. Ze zápisu o přepravní kontrole jasně vyplývalo, že pohledávka může být postoupena i soudně vymáhána. Pokud se týče samotného postupu Městského soudu v Brně, je dle názoru vedlejšího účastníka rozhodné, že žalovaná částka byla plněna až poté, co byla ve věci podána žaloba. Oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi nemá podle vedlejšího účastníka "žádné věcněprávní účinky týkající se věcné legitimace", neboť jde pouze o informaci dlužníkovi. Vedlejší účastník navíc považuje za pravděpodobné, že oznámení bylo stěžovateli doručeno, neboť ten pohledávku splnil krátce po jeho odeslání.
7. Stěžovatel ve své replice ze dne 8. 4. 2009 uvedl, že nepopírá, že využil služeb městské hromadné dopravy, aniž by zaplatil jízdné. Zopakoval však, že se svého dluhu řádně zprostil zaplacením postupiteli; nebylo prokázáno, že by mu vedlejší účastník doručil oznámení o postoupení pohledávky. Jedině pokud by doručení prokázáno bylo, byl by stěžovatel povinen plnit vedlejšímu účastníkovi. Závěr týkající se hmotněprávního zavinění zastavení řízení a závěr o nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka je podle stěžovatele v souladu s rozhodovací praxí obecných soudů, jež byla aprobována i Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 78/09 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
III.
8. Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něho dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
IV.
9. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 104 C 217/2008, z něhož zjistil následující.
10. Vedlejší účastník (v řízení před obecným soudem žalobce) se žalobou s návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 20. 11. 2007 domáhal, aby byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 1 013 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 454 Kč. Nárok na zaplacení předmětné částky měl vedlejšímu účastníkovi vzniknout na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 11. 2007, jejímž předmětem byla pohledávka obchodní společnosti Dopravní podnik města Brna, a. s., vůči stěžovateli na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému ve výši 1 013 Kč; tato pohledávka vznikla dne 4. 10. 2007. Vedlejší účastník se pokusil - jako zmocněnec postupitele - postoupení stěžovateli oznámit, avšak doručení tohoto oznámení stěžovateli nebylo prokázáno.
11. Dne 4. 12. 2007 uhradil stěžovatel svůj dluh postupiteli, který toto plnění přijal a stěžovateli postoupení pohledávky neoznámil.
12. Dne 7. 2. 2008 byl ve věci vydán platební rozkaz, proti němuž podal stěžovatel odpor; odůvodnil jej tím, že se svého závazku zprostil již dne 4. 12. 2007. Vzhledem k tomu, že mu nebylo postoupení pohledávky platně oznámeno, nebyl vedlejší účastník aktivně legitimován k podání žaloby. Proto stěžovatel navrhl, aby byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta a aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.
13. Vedlejší účastník vzal poté žalobu částečně zpět a nadále se domáhal pouze zákonného úroku z prodlení ve výši 6,02 Kč a náhrady nákladů řízení. Dne 27. 6. 2008 vydal Městský soud v Brně rozsudek sp. zn. 104 C 217/2008, jímž řízení částečně zastavil; dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6,02 Kč (úrok z prodlení) a nahradit mu náklady řízení ve výši 9 168 Kč. Tato povinnost dle soudu vznikla na základě skutečnosti, že dluh byl zaplacen až po podání žaloby, a z procesního hlediska tedy žalovaný zavinil, že řízení muselo být zastaveno pro jeho chování.
V.
14. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
VI.
15. Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv přezkum činnosti obecných soudů. Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konstatoval přitom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, zásadně nemůže být předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 či sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to ani v případě, v němž by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by v rozhodování soudu byl obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí). O takový protiústavní výsledek jde i tehdy, jestliže je výrok výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován.
17. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
18. Závěry jsou významné též pro posouzení rozhodnutí Městského soudu v Brně, které trpí v napadeném výroku i jeho odůvodnění vadami dosahujícími úrovně protiústavnosti.
19. Ve stěžovaném rozhodnutí byl stěžovatel shledán povinným k náhradě nákladů řízení toliko proto, že uhradil svůj dluh po podání žaloby; již z této samotné skutečnosti bylo dle názoru Městského soudu v Brně možno vyvodit závěr o stěžovatelově procesním zavinění. Odůvodnění napadeného výroku i výrok samotný však podle Ústavního soudu trpí hned několika kvalifikovanými vadami.
20. Prvotně poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že napadený výrok je ve zřetelném rozporu s podstatnou částí odůvodnění (a v návaznosti na tento stav pak panuje rozpor i mezi jednotlivými částmi odůvodnění). Městský soud v Brně na jedné straně uznal, že se stěžovatel mohl svého závazku platně zprostit plněním původnímu věřiteli (a též se jej 4. 12. 2007 zprostil). Zřetelně vyjádřil i fakt, že k oznámení postoupení došlo až poté, co stěžovatel závazek splnil. Je zjevné, že z těchto premis (s přihlédnutím k relevantní právní úpravě) napadený výrok při užití racionálních interpretačních technik nemůže vyplynout.
21. I pokud by Ústavní soud tento evidentní nesoulad pominul, nelze hodnotit tu část odůvodnění, o kterou je napadený výrok přímo opřen, jinak než jako naprosto nedostatečnou. Městský soud v Brně vyvodil závěr o stěžovatelově procesním zavinění z toho, že uhradil svůj dluh po podání žaloby. Nijak se již nevypořádal s ostatními skutkovými okolnostmi případu, jež byly v odůvodnění zmíněny (např. že k oznámení postoupení došlo až poté, co se stěžovatel svého závazku zprostil, nebo že plnil nikoliv žalobci, nýbrž - zjevně po právu - postupiteli). Městský soud v Brně tudíž též opomněl v odůvodnění svého rozsudku vyložit, jaký dopad má na tvrzené procesní zavinění skutečnost, že se stěžovatel nechoval způsobem, který byl žalobně žádán (tj. neplnil vedlejšímu účastníkovi, nýbrž jinému subjektu).
22. Shrnutě řečeno: z ústavního hlediska je nepřípustné, aby soud na jedné straně v odůvodnění rozsudku uznal, že se stěžovatel mohl po právu zprostit závazku plněním jinému věřiteli než žalobci, a zároveň jej za toto jednání "potrestal" uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení. Pak je totiž odůvodnění výroku vnitřně nesourodé, čímž je nastolen i zřejmý rozpor mezi rozhodnutím a důvody, o něž soud své rozhodnutí opřel. Takový postup obecného soudu činí pak jeho rozhodnutí rozporným s právem na spravedlivý proces. Odůvodnění uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení (nepochybně zasahující do ústavně chráněného vlastnického práva), jež se opírá o pouhou konstataci, že stěžovatel procesně zavinil zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem, neboť splnil svou povinnost až po podání žaloby, aniž by reflektovalo relevantní okolnosti projednávané věci, nemůže obstát.
23. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným výrokem obecný soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny; zároveň - uloživ stěžovateli povinnost nahradit náklady na základě takto vadného rozhodnutí - porušil stěžovatelovo právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadený výrok III. rozsudku Městského soudu v Brně zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.