ECLI:CZ:US:2009:4.US.2415.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2415/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci navrhovatele Z. Z., zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem ul. 28. října 640, 564 01 Žamberk, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 24. listopadu 2008 sp. zn. 2 ZN 457/2008 a usnesení Policie ČR, OŘ, SKVP, Kutná Hora, ze dne 15. září 2008 č. j. ORKH-265-36/TČ-2008-81-TF, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž došlo k odložení věci (§159a odst. 1 trestního řádu), podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, v níž probíhalo šetření na základě oznámení stěžovatele. Ten s poukazem na blíže rozvedené výhrady uvedl, že jeho tvrzení a předložené důkazy nebyly příslušnými orgány vzaty v potaz, naopak výpovědi ostatních osob byly bez dalšího brány jako pravdivé a pro rozhodování ve věci výlučně rozhodné. Usnesením o odložení věci a usnesením o zamítnutí stížnosti směřující do něj se stěžovatel cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu, plynoucím z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí orgánů veřejné moci nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou ve smyslu citovaného ustanovení je fyzická nebo právnická osoba, která byla (měla být) účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat anebo která byla dotčena jiným zásahem orgánu veřejné moci a současně bylo porušeno její ústavně zaručené právo.
Jak se z napadených rozhodnutí podává, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít, neboť jimi nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a obsahově rozhodováno o jeho právech či povinnostech, když nutno současně poukázat na to, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Nadto se sluší poznamenat, že Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, přičemž v této souvislosti je třeba zdůraznit, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané, když případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce´ v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). V odložení věci a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze tudíž spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, neboť subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, jak již shora uvedeno, neexistuje (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 549/02, IV. ÚS 682/02, III. ÚS 425/03, II. ÚS 336/04, III. ÚS 850/07 a další).
Takto přijatý závěr přirozeně nevylučuje, aby se stěžovatel za splnění zákonem předepsaných podmínek domáhal svých souvisejících tvrzených nároků v občanském soudním řízení, když, jak patrno z příloh ústavní stížnosti, tak i činí.
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu