ECLI:CZ:US:2009:4.US.244.09.1
sp. zn. IV. ÚS 244/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele R. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířšká 55/14, 400 01 Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008 sp. zn. 6 To 86/2008 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2008 sp. zn. 2 T 9/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele, stíhaného pro jednání, v němž je spatřováno podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, dvou trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona a §250b odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákona, bylo v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodnuto, že se podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítají jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu se nepřijímá nabídka převzetí záruky matky stěžovatele za jeho další chování a podle §71 odst. 4, odst. 6 trestního řádu se ponechává i nadále ve vazbě s tím, že u něj trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele do tohoto usnesení směřující Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví označeným podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Předmětná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel stížností, v níž poukázal na to, že v době, v níž měl státní zástupce rozhodnout o vazbě v intencích §71 odst. 4 trestního řádu, byla podána obžaloba, pročež o vazbě následně rozhodoval již soud. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že došlo k "bezprecedentnímu obejití ustanovení §71 odst. 4 tr. řádu". To z důvodu, že po podání obžaloby byly do trestního spisu zařazeny další důkazní materiály (listiny o předchozích výsleších, s nimiž nebyl seznámen při prostudování spisu), z čehož plyne nutnost dalšího prostudování spisu ze strany obviněného, po němž má teprve dojít k podání obžaloby. Konsekvencí toho je, že předmětné důkazy jsou z hlediska jejich užití problematické, jakož i to, že o tehdejším trvání vazby měl (za přijetí naznačené konstrukce) rozhodnout státní zástupce. Touto ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel potom vytýkal odkazy na předešlá vazební rozhodnutí a dále, že se vzhledem k délce vazebního řízení nezabývaly zákonnými (blíže jím nespecifikovanými) důvody dalšího trvání vazby.
V důsledku toho se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]; k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, II. ÚS 599/01, III. ÚS 121/02).
K naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k jejímu ústavněprávně udržitelnému odůvodnění, může ve smyslu stabilizované rozhodovací praxe Ústavního soudu postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03). V intencích tohoto názoru (racionálně logická) myšlenková subsumpční konstrukce obecných soudů [opřená o §67 písm. a), c) trestního řádu] nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace, nadto je doplněna i argumenty subjektivního charakteru, pročež ji lze podřadit pod výraz (takto ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Potud se současně stížnostní soud vypořádal i s důvody týkajícími se dalších výroků prvostupňového soudu. Z pohledu ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu poukázal též náležitě na to, že soud nalézací postupuje v dané trestní věci bez subjektivních průtahů, v tom rámci i na konkrétní okolnosti, o něž se toto přesvědčení opírá.
Námitky stěžovatele tvořící jádro ústavní stížnosti, jimiž zpochybňuje zákonnost (ústavnost) předchozího rozhodování o vazbě, a které co do výchozího argumentačního základu o tvrzení o nezákonném podání obžaloby (z jiné perspektivy o nezákonném ukončení přípravného řízení) opírá, není povolán Ústavní soud v současném stadiu řízení přezkoumávat. Z jeho judikatury se dostatečně podává, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 62/95); což se potom zejména i k tvrzením stěžovatele o možném použití příslušných důkazů připíná. V tomto ohledu by Ústavní soud prejudikoval v rozporu se zásadou subsidiarity (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) úsudek obecného soudu, který (primárně) právě jemu přijmout přísluší (čl. 90 Ústavy ČR).
Stejně tak samotný (a pouze částečný) poukaz ve věci rozhodujících soudů na předchozí vazební rozhodnutí, pokud se s rozhodovacími důvody v něm uvedenými ztotožnily, resp. co do opodstatněnosti tyto trvají, nepovažuje Ústavní soud za zásah do shora označených práv stěžovatele, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k vyvození identického závěru znovu v rozhodnutí opakovat toliko z formálních důvodů (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku).
V důsledku uvedeného byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, a proto posléze o ní rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu