ECLI:CZ:US:2009:4.US.2522.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2522/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. G., zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou, AK se sídlem v Rudné u Prahy, V Aleji 1142, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 čj. 33 Cdo 1857/2008-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 čj. 53 Co 435/2006-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2006 čj. 5 C 86/2006-46 takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 24. 9. 2009 a doplněným dne 1. 10. 2009 se M. G. (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 4 000 000,- Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do základních práv garantovaných čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí z poukazem na bezprostředně hrozící vážnou škodu a uvedla, že marně vyčerpala všechny zákonné prostředky k odvrácení nařízené exekuce pro pohledávku žalobkyně ve výši 4 000 000,- Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 15. 6. 2006 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě 4 000 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 22. 2. 2007 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 6. 2006 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 26. 8. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2007 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatelka v části II. ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva dle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručující právo na spravedlivý proces. V části III. stěžovatelka zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že "vnímá postup obecných soudů i postup Nejvyššího soudu jako zásah do ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces."
V části IV. bodech 1. až 5. stěžovatelka uvedla konkrétní případy, v nichž spatřovala porušení svých základních práv a vyjádřila přesvědčení, že "posouzením smluvního ujednání o následcích odstoupení od smlouvy pro porušení smluvních závazků druhou smluvní stranou ať již bylo pojmenováno jakkoli jako ujednání neplatného pro rozpor se zákonem, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na respektování smluvní volnosti, garantované čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky." Byla toho názoru, že obecné soudy nesprávně vyložily vůli účastníků předmětné smlouvy a že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nedostatečně odůvodněno. Dále tvrdila, že odvolací soud jí znemožnil právně a skutkově argumentovat, neboť i když se neztotožnil s právním hodnocením nalézacím soudem, napadené rozhodnutí nezrušil a věc nevrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení; jeho rozhodnutí tudíž bylo "překvapivé"; byla též názoru, že obecné soudy neprávně vyložily a aplikovaly ustanovení §544 obč. zák. o smluvní pokutě.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že její věc nesprávně právně posoudily.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces - garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků - je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo. Ani případná nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva obecnými soudy (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) tak sama o sobě nemohla založit porušení tohoto základního práva. Taková interpretace by mohla být důvodem pro kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv; je však evidentní, že "právo na smluvní pokutu" (kterého se v řízení před obecnými soudy stěžovatelka dovolávala) v rovině základních práv zakotveno není [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)]. Jinak řečeno, výklad zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, proces vedený před obecnými soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) musil mít kontradiktorní charakter a musil zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, což implikovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném kontradiktorním řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že ujednání účastníků předmětné kupní smlouvy o smluvní pokutě bylo neplatné a že stěžovatelka byla povinna z titulu bezdůvodného obohacení vrátit žalobkyní poskytnou zálohu na kupní cenu, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť pro to neshledal zákonné podmínky [§79 odst. 2) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu