ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1857.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1857/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně I. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované M. G., zastoupené advokátkou, o zaplacení 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 86/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 53 Co 435/2006-84, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 53 Co 435/2006-84, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. června 2006, č. j. 5 C 86/2006-46, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž námitky, jimiž žalovaná vytýká odvolacímu soudu nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, konkrétně výtky, že nevzal v úvahu její dopis z 9. 11. 2005 a že vyjádřil pochybnosti o obsahu ujednání o smluvní pokutě, aniž provedl, resp. doplnil potřebné dokazování. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže přípustnost dovolání v dané věci založit.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalované, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř., neboť své rozhodnutí založil na závěru o nemožnosti započtení vzájemných pohledávek, tedy změnil právní náhled na věc, aniž jí umožnil, aby se k němu vyjádřila, popř. předložila nové důkazy, které z pohledu dosavadního náhledu nebyly relevantní; porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a jeho rozhodnutí je překvapivé.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a nelze tak jimi založit přípustnost dovolání. Navíc se sluší připomenout, že stěžejní pro právní posouzení dané věci byla otázka, kterou soudy řešily jako otázku prejudiciální. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně založil své rozhodnutí především na závěru, že žalované nevzniklo právo na smluvní pokutu a nemůže tudíž svou pohledávku z titulu smluvní pokuty započíst proti pohledávce žalobkyně na vrácení části kupní ceny. Pokud se teoreticky vyjadřoval k otázce možného zániku žalované pohledávky započtením, činil tak pouze pro úplnost právního posouzení dané věci a na těchto jeho úvahách jeho rozhodnutí nespočívá. Navíc dovolatelka odvolacímu soudu podsouvá názor, který ve skutečnosti nedovodil. Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí nevyjádřil názor, že žalovaná nemohla svou splatnou pohledávku započíst na pohledávku nesplatnou; naopak konstatoval, že v posuzovaném případě by nebylo započtení vzájemných pohledávek možné, neboť žalovaná na splatnou pohledávku žalobkyně započetla svou pohledávku, která nebyla v době jejího úkonu směřujícího k započtení ještě splatná. Tento názor koresponduje se zákonem (§581 odst. 2 věta druhá obč. zák.) a není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2006).
Způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihla žalovaná pouze výhradami, že odvolací soud pochybil při výkladu kupní smlouvy, v níž si účastnice ujednaly smluvní pokutu, dovodil-li, že žalované podle kupní smlouvy nevzniklo proti žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty.
Již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl podle smlouvy kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti jedné ze smluvních stran, tak na následné odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou, a dovodil, že nárok na smluvní pokutu v takovém případě nevznikl, neboť měl (a mohl) vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy, přičemž odstoupení od smlouvy má podle §48 odst. 2 obč. zák. ten následek, že se smlouva od počátku ruší a zanikají práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy. Navázal tím na svou předchozí judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 4/1999. I v posuzovaném případě je vznik nároku prodávající (žalované) na smluvní pokutu ve výši 3.000.000,- Kč (článek II., bod 3 kupní smlouvy) a ve výši 2,000.000,- Kč, tj. 50% z kupní ceny, kterou kupující (žalobkyně) uhradila ke dni prodlení (článek II., bod 4, věta třetí kupní smlouvy) spojován teprve s odstoupením od smlouvy („…v tom případě /tedy využije-li prodávající práva od smlouvy odstoupit/ vzniká jí nárok na smluvní pokutu…“). Od závěrů, které Nejvyšší soud dovodil ve věci sp. zn. 32 Odo 1113/2003, není důvodu odchylovat se ani v posuzované věci. Protože odvolací soud zmiňované závěry respektoval, nečiní závěr, na němž své rozhodnutí založil, toto rozhodnutí zásadně právně významným.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady, které žalobkyně vynaložila na sepis vyjádření k dovolání, nebyly s přihlédnutím k obsahu tohoto podání shledány účelně vynaloženými. Vzata v úvahu přitom byla i skutečnost, že kupní smlouva, z níž žalovaná dovozovala domnělý nárok na smluvní pokutu, byla koncipována na hranici srozumitelnosti právě zástupcem žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu