infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.03.2009, sp. zn. IV. ÚS 2525/07 [ nález / HOLLÄNDER / výz-4 ], paralelní citace: N 40/52 SbNU 409 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:4.US.2525.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného okamžikem, který jako počátek rozhodného období vymezil ža...

Právní věta K tomu, aby byly naplněny kautely plynoucí zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodovat o zvýšení nájemného, nutno názor v něm uvedený, jímž operuje odvolací soud - rozhodování obecným soudem "pro futuro" - interpretovat ve světle dalších rozhodnutí Ústavního soudu - nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), nepublikovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 294/06 ze dne 30. 10. 2008 (týkajících se žalob pronajímatelů bytů s regulovaným nájemným směřujících proti státu na náhradu škody), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683), v nichž Ústavní soud především deklaroval subsidiaritu uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům a zároveň zde také vyjádřil názor, že počátek doby rozhodování soudů o zvýšení regulovaného nájemného z bytů třeba určit okamžikem podání žaloby obecnému soudu, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil (samozřejmě za předpokladu, že takto stanovený počátek nezahrnuje dobu před 31. 12. 2001, tj. před zrušením vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem Ústavního soudu). K takto nastíněné rekapitulaci judikatury Ústavní soud toliko dodává, že jí byl mimo rámec ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, překonán právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59), dle kterého "se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou". Vytvoření souladu mezi právními názory obsaženými v nálezech sp. zn. I. ÚS 489/05, IV. ÚS 175/08 a III. ÚS 3158/07 v případech určení počátku doby rozhodování soudů o zvýšení regulovaného nájemného z bytů okamžikem, který žalobce jako počátek rozhodného období vymezil, musí vycházet z principu proporcionality, tj. ze zvážení ochrany dobré víry, dobrých mravů a legitimního očekávání.
ECLI:CZ:US:2009:4.US.2525.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2525/07 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 2. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 2525/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. P. a M. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2006 sp. zn. 10 C 42/2004, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé jako vlastníci domu domáhali po nájemnících zaplacení částky představující rozdíl mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným ekonomickým, a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 290/2006 ze dne 6. 6. 2007, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrok Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2006 sp. zn. 10 C 42/2004 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. 39 Co 290/2006 se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 42/2004, stěžovatelé se jako vlastnící domu žalobou podanou dne 4. 2. 2004 domáhali po nájemnících jednoho z bytů v daném domě zaplacení částky 26 700 Kč (kterou považují za nepřiměřený hospodářský prospěch), představující rozdíl mezi žalovanými placeným regulovaným nájemným a nájemným ekonomickým (ve výši 69 Kč měsíčně za m2), a to za dobu od 20. 3. 2003 do 1. 2. 2004. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování - doplněného také po zrušení jeho prvého rozsudku odvolacím soudem o dokazování směřující k posouzení vzniku práva osobního užívání k předmětnému bytu a k posouzení čl. IV smlouvy uzavřené mezi žalovanými a právním předchůdcem stěžovatelů ze dne 30. 11. 1993 - učinil závěr, že žalovaní byli společnými uživateli předmětného bytu již od roku 1982. Zabýval se pak otázkou, zda zrušením prováděcího předpisu předpokládaného v ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku se dostali žalovaní tím, že platí nájemné v původní výši, do situace, že by zneužívali svého hospodářského postavení na úkor stěžovatelů, čímž by získali nepřiměřený hospodářský prospěch. Dospěl však k názoru, že situaci nastalou po zrušení dosavadních cenových předpisů Ústavním soudem žalovaní nijak nezavinili a nevyvinuli žádnou aktivitu k tomu, aby zneužívali svého hospodářského postavení anebo získali majetkový prospěch, a nelze na nich spravedlivě požadovat, aby uzavřeli se stěžovateli, kteří vstoupili do práv původního pronajímatele, dodatek nájemní smlouvy o neregulovaném nájemném. Proto soud prvního stupně v pořadí svým již druhým rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Skutkový stav byl podle jeho názoru soudem prvního stupně zjištěn správně a správně byl také právně zhodnocen, včetně vzniku užívacího práva žalovaných, které se pak na podkladě ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku transformovalo na nájem předmětného bytu. Smlouvou ze dne 30. 11. 1993, jíž se stěžovatelé, a to zejména jejího čl. IV, dovolávali, účastníci podle odvolacího soudu toliko upřesnili shodnou vůli obou stran, pokud jde o podmínky práva nájmu žalovaných, a pokud zde v označeném článku sjednali valorizaci nájemného ve vazbě na změnu cenové úrovně ve státě nebo v místě, v tomto rozsahu jde o ujednání neplatné, neboť je v rozporu s tehdy existujícími právními předpisy, přitom se jedná o neplatnost absolutní. Dovodil dále, že pokud mezi účastníky nedošlo ke konsenzu ohledně sjednání vyšší částky nájemného za měsíce březen 2003 až leden 2004 a stěžovatelé, kteří jednostranně nájemné zvýšili, se nyní domáhají zaplacení takto vzniklého rozdílu, pak pro uvedené není opora v právních předpisech. Po rekapitulaci právní situace ve vztahu k §696 odst. 1 občanského zákoníku odvolací soud konstatoval, že od 18. 12. 2002 do 31. 3. 2006 neexistovala žádná speciální úprava pro regulaci nájemného, shrnul také názory obsažené v jím citovaných nálezech Ústavního soudu, z nichž mimo jiné dovodil, že Ústavní soud "svými nálezy založil odpovědnost státu za dřívější nepřijetí právní úpravy regulace nájemného, čímž byla otevřena možnost uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé nemožností jednostranného zvýšení nájemného za dobu neexistence zvláštního právního předpisu, který by připouštěl jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku, z titulu odpovědnosti státu", a s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz dále) pak uzavřel, že za situace, kdy se v dané věci jedná o nájemné za dobu před podáním žaloby, nepřichází v úvahu, aby obecný soud konstitutivním rozhodnutím pro futuro dotvářel objektivní právo. S odkazem na znění ustanovení §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, z důvodů v odůvodnění rozvedených, také dovodil, že v daném případě se o žádný z tam uvedených případů nejedná, takže pro plnění žalovaných, jehož se stěžovatelé domáhají, není opora v právním řádu. V podstatě s tímto odůvodněním - stručně shrnuto - odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé podávají rekapitulaci průběhu dané věci, podrobují kritice postup státu i obecných soudů, a to ve vazbě na nerespektování nálezů Ústavního soudu regulovaného nájemného se týkajících. Rozebírají pojem nájemného a navazují na názory Ústavního soudu v jimi citovaných nálezech zastávané, podle nichž obecné soudy i přes absenci předvídané konkrétní úpravy musí rozhodovat o zvýšení nájemného, aby nedocházelo k diskriminaci, s tím, že není přípustné, aby soud odmítl rozhodnout z důvodů mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona, neboť by šlo o odmítnutí spravedlnosti. Podle stěžovatelů je zvýšení nájemného v nepřímé úměře spojeno s požíváním nepřiměřeného majetkového prospěchu a bezdůvodného obohacování, přitom závěry Ústavního soudu v citovaných nálezech uvedené považují za aplikovatelné také na tento majetkový prospěch, resp. na povinnost soudů rozhodovat o tom, zda majetkový prospěch, který žalovaní z neplacení nákladů svého bydlení požívají, je nebo není nepřiměřeným hospodářským prospěchem podle zákona o cenách a bezdůvodným obohacením podle §451 a násl. občanského zákoníku. Domnívají se, že v otázce vydání bezdůvodného obohacení nájemcem soud nemůže odkazovat žalujícího pronajímatele na žalobu na výši nájemného, protože taková žaloba postihne jenom dobu budoucí. Takový přístup by de facto znemožnil vymáhání již způsobené škody a znamenalo by to v důsledku odepření spravedlnosti a podporu protiprávnímu jednání. Zdůrazňují, že jejich žaloba je žalobou na zpětné vydání bezdůvodného obohacení od okamžiku zrušení regulace nájemného Ústavním soudem do podání žaloby, kdy již každý regulovaný nájemník věděl, že období státem chráněného požívání majetkového prospěchu z bydlení za majitelem dotovanou cenu končí, a žalovaní byli vyzváni tento protiprávní stav dohodou ukončit, což však neučinili a právě tímto svým postojem donutili stěžovatele k podání žaloby. V této souvislosti se také dovolávají nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (viz dále). Odkazují i na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 218/2006 ze dne 29. 11. 2006, z něhož citují a z něhož je patrno, že jmenovaný soud vznik bezdůvodného obohacení ve srovnatelné situaci nevylučuje. Uvádějí dále, že žalovaní stále, ač je jim známo z dopisů stěžovatelů a ze sdělovacích prostředků, že regulace nájemného skončila, odmítají přistoupit na sjednání alespoň ekonomického nájemného. Neplacení takového nájemného žalovaným výrazně zvyšuje životní úroveň a stěžovatelé jsou tímto stavem uváděni do nepoměrně horší situace proti žalovaným. Uzavírají tak, že závěry, k nimž v dané věci dospěly oba obecné soudy, nesledují ochranu samotného práva na bydlení žalovaných, nýbrž chrání bydlení "za vlastníkem dotovanou cenu", což jsou dle jejich názoru úvahy silně vykračující z účelu a smyslu dřívějších nálezů Ústavního soudu. Další námitku vznášejí stěžovatelé k postupu obou soudů při prokazování existence nájemního práva žalovaných, kteří ani po výzvách soudu nedoložili rozhodnutí příslušného orgánu, zakládající právo na uzavření dohody o předání a převzetí bytu, a tedy listiny, které se vznikem takového práva spojoval občanský zákoník platný do 31. 12. 1991 v ustanoveních §152-170; považují za porušení zákona, nahrazuje-li soud takové listiny svědectvím třetí osoby ve zjevném osobním vztahu k žalovaným, které navíc soud jednoznačně jako důkaz odmítl, později však o ně své rozhodnutí opřel. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů stěžovatelé dovozují porušení shora označených základních práv a navrhují zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření v zájmu stručnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které i nadále považuje za odpovídající zákonu a z něhož jsou dostatečně zřejmé rozhodovací důvody, jimiž se řídil při posuzování věci. Odmítl tvrzení stěžovatelů, že jeho postupem byli zkráceni na ústavně zaručených právech. V závěru vyjádření pak pro případ, že nebude ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, protože stěžovatelé nepodali dovolání, a shledá-li Ústavní soud podmínky pro postup podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Žalovaní v řízení před obecnými soudy se navzdory výzvě Ústavního soudu, doručené dne 22. 9. 2008, vedlejšího účastenství v řízení před Ústavním soudem neujali. Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatelé v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2009, účastník řízení pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2008, souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Po té, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 42/2004, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná. Ústavní soud především k námitkám stěžovatelů týkajícím se v podstatě rozsahu provedeného dokazování a jeho zhodnocení, na jehož podkladě obecné soudy učinily závěr o existenci a vzniku užívacího práva, později nájmu, žalovaných k předmětnému bytu, připomíná svoji roli. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat", a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v poměru k posouzení uvedené otázky, tj. otázky existence užívacího práva a nájmu, ale i posouzení platnosti čl. IV smlouvy ze dne 30. 11. 1993, zjištěn nebyl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí ve vztahu k posouzení těchto otázek považuje Ústavní soud za dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], v tomto směru zjištěn nebyl. Potud tedy možno s postupem obecných soudů souhlasit. Jinak tomu však již je, pokud jde o posuzování samotného nároku na zaplacení žalované částky žalovanými. Již ve své dřívější judikatuře, včetně nálezů, jichž se dovolává ústavní stížnost, především v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), dal Ústavní soud najevo svůj názor na roli obecných soudů při rozhodování sporů vyvolaných žalobami majitelů domů - pronajímatelů bytů -o placení nájemného, směřujících proti nájemcům bytů s regulovaným nájemným v situaci, která nastala po zrušení předpisu o regulaci nájemného Ústavním soudem. V návaznosti na své dřívější plenární nálezy tak Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281) uvedl, že nelze připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy - nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Zdůraznil, že smyslem těchto předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv, a že deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy) a základních práv (čl. 4 Ústavy) jednotlivce. Poukázat možno i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 524/03 ze dne 23. 9. 2004 (N 138/34 SbNU 387), v němž tento uvedl, že okolnost, že dosud (v čase přijetí nálezu) nebyla přijata zákonná úprava nájemného, která by vedla k jeho deregulaci, nemůže jít k tíži pronajímatelů. Při posuzování dané věci, v níž stěžovatelé zdůrazňují, že v daném sporu jimi uplatňovanou žalovanou částku, představující rozdíl mezi dříve stanoveným regulovaným nájemným a nájemným ekonomickým (dokládaným expertním posudkem Institutu regionálních informací), požadují - dovolávajíce se také ustanovení §2 odst. 3 zákona o cenách o nepřiměřeném hospodářském prospěchu - z titulu bezdůvodného obohacení, nemůže Ústavní soud pominout nález, jehož se také stěžovatelé výslovně dovolávají, totiž nález sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (N 118/41 SbNU 475), rušící pro porušení práva na soudní ochranu i ochranu majetku rozsudky obecných soudů zamítající žalobu pronajímatele směřující proti nájemci, v němž Ústavní soud mj. také konstatoval, že jedinou možnou obranou pronajímatele v době neexistence prováděcího zákona předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku byla právě žaloba proti nájemci o zaplacení bezdůvodného obohacení, které vzniklo v rozsahu rozdílu mezi v místních podmínkách reálnou cenou nájmu a tzv. regulovaným nájemným. Také tímto nálezem, který je s nyní posuzovanou věcí skutkově srovnatelný i potud, že také v uvedeném případě bylo žalobou uplatňováno zaplacení uvedeného rozdílu na nájemném za dobu pouze před podáním žaloby, je senát posuzující tuto věc vázán, a lze tak pro stručnost na důvody v něm uvedené odkázat. Obdobně v tomto směru postupoval Ústavní soud i v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006, kde se pronajímatel v řízení před obecnými soudy rovněž domáhal žalobou - z titulu bezdůvodného obohacení - zaplacení vzniklého rozdílu na nájemném pouze za dobu před podáním žaloby. Ostatně stejný postup, tj. zrušení rozhodnutí obecných soudů zamítajících žalobu pronajímatele, v níž se tento domáhal zaplacení uvedeného rozdílu na nájemném za dobu před podáním žaloby, volil Ústavní soud i ve zrušujícím nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59), jehož zdůvodnění se odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovolává. K tomuto posledně označenému nálezu třeba uvést, že k tomu, aby byly naplněny kautely plynoucí zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše) o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodovat o zvýšení nájemného, nutno názor v něm uvedený, jímž operuje odvolací soud - rozhodování obecným soudem "pro futuro" - interpretovat ve světle dalších rozhodnutí Ústavního soudu - nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), nepublikovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 294/06 ze dne 30. 10. 2008 (týkajících se žalob pronajímatelů bytů s regulovaným nájemným směřujících proti státu na náhradu škody), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683), v nichž Ústavní soud především deklaroval subsidiaritu uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům a zároveň zde také vyjádřil názor, že počátek doby rozhodování soudů o zvýšení regulovaného nájemného z bytů třeba určit okamžikem podání žaloby obecnému soudu, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil (samozřejmě za předpokladu, že takto stanovený počátek nezahrnuje dobu před 31. 12. 2001, tj. před zrušením vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem Ústavního soudu). K takto nastíněné rekapitulaci judikatury Ústavní soud toliko dodává, že jí byl mimo rámec ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb. překonán právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05, dle kterého "se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou". Vytvoření souladu mezi právními názory obsaženými v nálezech sp. zn. I. ÚS 489/05, IV. ÚS 175/08 a III. ÚS 3158/07 v případech určení počátku doby rozhodování soudů o zvýšení regulovaného nájemného z bytů okamžikem, který žalobce jako počátek rozhodného období vymezil, musí vycházet z principu proporcionality, tj. ze zvážení ochrany dobré víry, dobrých mravů a legitimního očekávání. S ohledem na to, že obecné soudy v dané věci takto nepostupovaly, nezbývá než konstatovat, že i v nyní zkoumané věci došlo napadenými rozsudky, jimiž bylo odepřeno poskytnutí soudní ochrany vlastnickému právu stěžovatelů, k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto napadené rozsudky zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:4.US.2525.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2525/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 40/52 SbNU 409
Populární název K rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného okamžikem, který jako počátek rozhodného období vymezil žalobce
Datum rozhodnutí 2. 3. 2009
Datum vyhlášení 13. 3. 2009
Datum podání 26. 9. 2007
Datum zpřístupnění 16. 3. 2009
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 6
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/1993 Sb., §23
  • 40/1964 Sb., §451, §871, §696 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík nájemné
byt
nájem
bezdůvodné obohacení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Stanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. IV. ÚS 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2525-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 61614
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07