ECLI:CZ:US:2009:4.US.2676.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2676/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2009 sp. zn. 21 Cdo 1888/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení o určení ležící pozůstalosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nepostupovaly spravedlivě, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a rozhodly v rozporu se zákonem. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v dovolání, v podstatě polemizuje s aplikací závěrů obsažených zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) na svou věc.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro jeho rozpor s ústavně zaručenými právy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a ustanovení §218a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto dovolání stěžovatele jako opožděné. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že stěžovatel byl odvolacím soudem řádně poučen, že "dovolání může podat do dvou měsíců od doručení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích". Stěžovatel dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu předal poslední den lhůty k poštovní přepravě, ale za adresáta označil nepříslušný soud (Okresní soud pro Prahu-východ) v rozporu s §240 odst. 1 věta první o. s. ř. Dovolání bylo Okresním soudem pro Prahu-východ postoupeno příslušnému soudu a v důsledku toho bylo dovolání stěžovatele doručeno až 27. února 2008, jak je patrné z otisku razítka soudu, tj. opožděně po lhůtě stanovené pro podání dovolání.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, v souladu s ustanovením §243c odst. 2 o. s. ř., jakými úvahami byl dovolací soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci dovolacího soudu tak, jak je stručně rozvedena v rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy svým pochybením (opožděným podáním dovolání) zapříčinil, že v dovolacím řízení nemohla být přezkoumána rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv (v čl. 6 odst. 1 a v čl. 14 Úmluvy, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. prosince 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu