ECLI:CZ:US:2009:4.US.2696.08.2
sp. zn. IV. ÚS 2696/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 14. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ve věci ústavní stížnosti D. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2008 č. j. 20 Co 171/2008-50 ve výrocích II. a III., jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost náhrady nákladů soudního exekutora a nákladů exekučního řízení vzniklých vedlejší účastnici, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a D. N. jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2008 č. j. 20 Co 171/2008-50 se ve výrocích II. a III. ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž v řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práv ústavně jí zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně ve výrocích, jimiž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů soudního exekutora a nákladů odvolacího řízení vzniklých vedlejší účastnici (výrok III.).
2. Z napadeného usnesení, jakož i ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 96 Nc 4562/2007, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka na základě směnečného platebního rozkazu opatřeného doložkou o právní moci a vykonatelnosti podala u Městského soudu v Brně návrh na nařízení exekuce proti povinné D. N. Městský soud v Brně usnesením ze dne 24. 8. 2007 č. j. 96 Nc 4562/2007-5 návrhu stěžovatelky vyhověl. K odvolání povinné však Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.) a stěžovatelku zavázal povinností uhradit soudnímu exekutorovi částku 7 735 Kč (výrok II.) a povinné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 18 660 Kč (výrok III.). Důvodem ke změně usnesení soudu prvního stupně bylo zjištění, že exekuční titul, směnečný platební rozkaz, nenabyl právní moci a vykonatelnosti, neboť v řízení před odvolacím soudem vyšlo najevo, že povinná se v inkriminované době nezdržovala na adrese, kam jí byl směnečný platební rozkaz náhradním způsobem doručen. Výrok o náhradě nákladů soudního exekutora Krajský soud v Brně opřel o ustanovení §6 odst. 3 a §13 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 291/2006 Sb., (dále jen "vyhláška"); rozhodnutí o náhradě nákladů povinné Krajský soud v Brně odůvodnil úspěchem povinné ve věci ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soud uplatnil zásadu úspěchu strany ve sporu pouze mechanicky, aniž by se zabýval celkovým zhodnocením všech okolností daného případu. Poukázala na to, že povinná byla úspěšná pouze v tom, že prokázala neexistenci podmínek pro uplatnění fikce doručení směnečného platebního rozkazu. Příčinou chybného uplatnění fikce ze strany Krajského soudu v Brně při doručování směnečného platebního rozkazu však bylo výhradně chování povinné, která uváděla adresu v B. jako místo svého trvalého pobytu, vč. listovní schránky, či místo svého podnikání i v době, kdy se zde již nezdržovala. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 439/06 ze dne 8. 11. 2007 (N 186/47 SbNU 443)] označila interpretaci aplikovaných norem Krajským soudem v Brně za extrémní, vybočující z kautel hlavy páté Listiny a vykazující stopy svévole a libovůle. Stejnou výtku uplatnila i k odůvodnění výroku, kterým soud rozhodl o nákladech exekuce a odměně exekutora, které označila za neúplné a nepřezkoumatelné. Krajskému soudu v Brně vytkla, že se žádným způsobem nevypořádal s tím, proč uložil povinnost nahradit odměnu exekutorovi právě jí.
4. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 2. 2009 podepsaném předsedkyní senátu 20 Co zcela odkázal na písemné odůvodnění napadeného usnesení. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
5. Vedlejší účastnice, D. N., nevyužila svého práva a k ústavní stížnosti se nevyjádřila.
6. V podání ze dne 31. 3. 2009 stěžovatelka vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
7. Návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně spojenému s ústavní stížností Ústavní soud nevyhověl a usnesením ze dne 23. 1. 2009 č. j. IV. ÚS 2696/08-10 jej zamítl.
8. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, přičemž Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
9. Po přezkoumání náhradově nákladových výroků usnesení Krajského soudu v Brně z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře k problematice rozhodování o nákladech řízení opakovaně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a že je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581), sp. zn. II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006 (N 86/41 SbNU 115)].
11. Krajský soud v Brně aplikoval kritérium úspěchu ve věci - podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "účelné" uplatňování nebo bránění práva, při jehož výkladu je sice třeba zohlednit okolnosti, které, jakkoliv byly právně významné pro rozhodnutí ve věci samé, nemusí ještě bez dalšího dávat odpověď i na otázku spravedlivosti rozhodnutí o nákladech řízení. Za situace, kdy výsledek rozhodnutí není jednoznačným promítnutím všech skutkových okolností případu, nejde o postup šetřící základní právo na spravedlivost procesu jako celku. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků, a to zvláště pokud postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok aprobuje.
12. Jak Ústavní soud judikoval [nález sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289)], doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Tento právní názor odpovídá též stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254). Presumpce správnosti aktů státu, včetně soudních rozhodnutí, zahrnuje předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je jedním z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněných zájmů jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud soud jednotlivci sice poskytne právní ochranu, nicméně taková ochrana není v konečném důsledku státní mocí vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jakoby stát takovou ochranu vůbec neposkytl [srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317)]. Ústavní soud se k této otázce v minulosti vyslovil tak, že každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].
13. Soud je tedy povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy), a v takovém kontextu je mezi zvažované skutečnosti třeba zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou a o jejíž existenci se stěžovatelka neměla možnost dozvědět, protože orgánem veřejné moci (soudem) byl exekuční titul označen za vykonatelný. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění opřeného o konkrétní okolnosti daného případu dáváno stěžovatelce k tíži, že se rozhodla využít svých práv zaručených jí ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Ve svém postupu se přitom stěžovatelka spoléhala na správnost předchozího soudního rozhodnutí, včetně vyznačení doložky právní moci. Ústavní soud přitom nepřehlíží, že uvedené záruky platí i pro povinnou. Proto by za dané situace nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinné, neboť ani jí nebylo způsobeno, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007 (N 2/44 SbNU 21); dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
14. Jestliže důvodem pro uložení povinnosti stěžovatelce nahradit náklady řízení vedlejší účastnici byl podle krajského soudu neúspěch ve věci a jestliže tento neúspěch byl cele způsoben pochybením jiného státního orgánu, Ústavní soud nemá jinou možnost než konstatovat, že tímto postupem bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Postup samotný představuje porušení základního práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve svém důsledku pak napadené rozhodnutí znamená i porušení základního práva stěžovatelky na vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
15. Shora uvedené vady ústavněprávního charakteru ovlivňují i výrok ukládající stěžovatelce nahradit náklady řízení exekutorovi. Krajský soud opřel své rozhodnutí o ustanovení vyhlášky, které zakotvuje minimální odměnu exekutora za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (§6 odst. 3) a které upravuje náhradu hotových výdajů exekutora účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuční činnosti v plné výši, pokud překročí paušální částku 3 500 Kč; tyto náklady je exekutor povinen prokázat (§13 odst. 2), a to bez jakéhokoliv dalšího bližšího odůvodnění. Ústavní soud připouští, že rozsah odůvodnění soudních rozhodnutí se podle povahy věci liší mírou podrobností a nutně odráží i rozsah přezkumného rámce, neakceptuje však formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl; takový postup považuje za nedostačující [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006 (N 86/41 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581)].
16. Z odůvodnění napadeného usnesení nelze zjistit, proč se krajský soud rozhodl aplikovat dotčená shora citovaná ustanovení, neboť ze soudního spisu nevyplývá, že by v exekuci byla vůbec nějaká částka vymáhána, resp. vymožena; rovněž zcela absentuje jakákoliv zmínka o doložení výše nákladů exekutora. Naopak, z odůvodnění napadeného usnesení vyplynulo, že Krajský soud v Brně zamítnutím návrhu na nařízení exekuce osvědčil, že exekuční titul nemohl být vedlejší účastnici doručen fikcí, nemohl tedy nabýt právní moci a vykonatelnosti, a exekuce na její majetek tak nemohla být platně nařízena. Postup krajského soudu proto postrádá atributy rozumného výkladu práva, neboť není zřejmé, za jakou činnost měla být odměna exekutorovi poskytnuta. Ústavní soud podotýká, že zamítnutím návrhu na nařízení exekuce v důsledku neexistence vykonatelného exekučního titulu ztratil výrok o pověření exekutora zákonnou oporu, což je dle Ústavního soudu situace, na niž nejblíže dopadá ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky; toto ustanovení však aplikováno nebylo. Vzhledem k povaze záruk spravedlivého procesu obsažených v Listině a Úmluvě Ústavní soud neakceptuje takový přístup obecného soudu, který by v důsledku zbavení se povinnosti své rozhodnutí alespoň stručně odůvodnit znamenal otevření cesty k potenciální libovůli neslučitelné z hlediska ústavněprávního se spravedlivým procesem. Právě takovým způsobem však Krajský soud v Brně postupoval, pročež Ústavní soud - a to i s ohledem na vady konstatované v bodu 13 - nemohl řízení před odvolacím soudem považovat za fair vedené.
17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve výrocích II. a III. podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.