ECLI:CZ:US:2009:4.US.3003.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3003/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2007 č. j. E 3064/96-57, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007 č. j. 25 Co 197/2007-68 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008 č. j. 20 Cdo 304/2008-109, za účasti účastníků řízení Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu a za účasti vedlejšího účastníka České republiky - Ministerstva vnitra, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovateli byla uložena pořádková pokuta Policií ČR, Obvodní úřad vyšetřování Praha 5, usnesením č. j. ČSV: VV-748/107-91 ze dne 25. 10. 1991, a to dle §66 odst. 1 trestního řádu ve výši 800 Kč. Důvodem k uložení pořádkové pokuty byla skutečnost, že se stěžovatel opakovaně (dva případy) bez omluvy nedostavoval ke znalcům k provedení nařízeného vyšetření duševního stavu stěžovatele. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, když argumentoval, že byl opakovaně v zahraničí. Stížnost však byla tehdejší Obvodní prokuraturou pro Prahu 5 zamítnuta usnesením č. j. 2 Pv 520/91-26.
Usnesením obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. E 3064/96-6 ze dne 10. 3. 1997 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí pro pohledávku 800 Kč, jakož i pro vymožení soudního poplatku 300 Kč. Stejnopis návrhu a usnesení bylo doručeno stěžovateli soudním vykonatelem dne 5. 2. 2004, kdy stěžovatel, jak uvádí nedobrovolně a jen proto, aby odvrátil provedení výkonu rozhodnutí sepsáním movitých věcí, zaplatil soudnímu vykonateli částku 1.100 Kč. Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kdy namítal, že návrh na výkon rozhodnutí podal non-subjekt, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, dále pak namítal, že usnesení o uložení pořádkové pokuty není pravomocné ani vykonatelné, neboť bylo vydáno v trestním řízení, ve kterém byl dán důvod nutné obhajoby, aniž by v něm měl obhájce, takže proto, že usnesení nebylo doručeno obhájci, nikdy nenabylo právní moci ani vykonatelnosti. Z opatrnosti rovněž namítal promlčení v důsledku uplynutí doby delší 10 let od údajné právní moci podkladového rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 402/2005-47 ze dne 29. 9. 2005 bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že oprávněný v průběhu řízení vystupuje pod několikrát jiným označením, a že na soudu I. stupně bude, aby oprávněného vyzval k odstranění těchto vad návrhu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. E 3064/96-57 ze dne 31. 1. 2007 byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal zmatečnost a nicotnost takového usnesení, neboť nebylo možné zastavit výkon rozhodnutí, který nebyl nařízen, dále namítal nedostatek procesní způsobilosti oprávněného a nepřiměřenou délku řízení.
Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně změnil tak, že řízení se zastavuje, neboť návrh České repulibky - Ministerstva vnitra posoudil dle obsahu jako zpětvzetí návrhu, kdy se podle stěžovatele nezabýval dostatečně procesní obranou stěžovatele.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal zejména nedostatek procesní způsobilosti, neprokázání oprávnění jednat jménem navrhovatele, nedostatek právní moci exekučního titulu, zánik vykonatelnosti exekučního titulu, zmatečnost usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, odnětí možnosti jednat před soudem, nesprávné právní posouzení věci, porušení zásady dvojinstančnosti, nevypořádání se s argumentací uvedenou v odvolání, nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, nepřiměřenou délku řízení. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 304/2008-109 ze dne 27. 8. 2008 bylo dovolání odmítnuto jakožto subjektivně nepřípustné, a proto se soud nezabýval jeho důvodností.
Stěžovatel ve své ústavní stížnost v zásadě opakuje námitky, které uplatňoval v řízení před obecnými soudy, zejména pak v dovolání, tj. zejména nedostatek procesní způsobilosti, neprokázání oprávnění jednat jménem navrhovatele, nedostatek právní moci exekučního titulu, zánik vykonatelnosti exekučního titulu, zmatečnost usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, odnětí možnosti jednat před soudem, nesprávné právní posouzení věci, porušení zásady dvojinstančnosti, nevypořádání se s argumentací uvedenou v odvolání, nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, nepřiměřenou délku řízení.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze, Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka Českou republiku - Ministerstvo vnitra, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech setrvávají; shodně mají za to, že ústavní stížnost není důvodná. Městský soud v Praze má za to, že o žádné svévolné rozhodnutí nejde. Obvodní soud pro Prahu 5 dále uvedl, že soud postupoval v souladu s o. s. ř. a při rozhodování přihlédl k věku, zdravotnímu stavu i sociálním a majetkovým poměrům stěžovatele. Dále pak obecné soudy odkázaly na obsah soudního spisu. Nejvyšší soud dále pak uvedl, že stěžovatel nerespektuje skutečnost, že dovolání bylo odmítnuto pro tzv. subjektivní nepřípustnost, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že změnou usnesení soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že zastaveno bylo podle §96 odst. 2 o. s. ř. vykonávací řízení, povinnému - za situace, že soudy obou stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení - nevznikla újma. Nejvyšší soud se proto ani nemohl zabývat důvodností dovolání.
Vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo vnitra postoupilo výzvu o vyjádření Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, kdy vedlejší účastník má za to, že částku 800 Kč obdržel zcela po právu, a to na základě pravomocného rozhodnutí, a proto neexistuje důvod, aby stěžovateli částku vrátil zpět.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení, ke kterým se stěžovatel vyjádřil s tím, že trvá na svých tvrzeních a v zásadě zopakoval argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. E 3064/96 a po zvážení argumentace ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (srov. §202 odst. 2 o. s. ř., od 1. 7. 2009 byla částka zvýšena na 10.000 Kč), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98 (nepublikovaná usnesení)]. Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze, a to přesto, že námitkám stěžovatele kvality odůvodnění je třeba přisvědčit. Obecný soud patřičnou péči vypracování odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval, pravidel uvedených v §157 odst. 2 o. s. ř. důsledně nedbal, neboť s námitkami stěžovatele se ve svém odůvodnění důsledně nevypořádal. Odůvodnění obecného soudu "další dovolací námitky byly posouzeny s ohledem na výše uvedené právní závěry jako nerozhodné", není možné považovat za dostatečné odůvodnění, proč obecný soud k námitkám stěžovatele nepřihlédl.
Ústavní soud však konstatuje, že je třeba přihlédnout k tomu, že judikatura stran otázky non-subjektu Policie ČR byla nejednotná a ustálila se až po přijetí stanoviska pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 2/96 ze dne 22. 1. 1997. Dále pak je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatel v zásadě napadá zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu obecného práva, což Ústavnímu soudu nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2009
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu